OBEC STROJETICE OČIMA PEPY KOLÁŘE

Napsal: Josef Kolář

Vydal: Městský úřad Kryry

Poděkování: PHDr. Miroslavu Rendlovi, CSc. (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy), lounskému historikovi panu Roedlovi, dále kryrským panu Šestákovi a Mgr. Krausovi, za korekturu paní Kazákové a Járové, za překlady z německých textů paní Dresslerové a za fotografie panu Morawszkému. 

Řadě obyvatel Strojetic nejen za poskytnuté informace, ale i zápůjčky rodinných písemností a fotografií.

„Historie je svědectvím času, světlo pravdy, život paměti, učitelka života, zvěstovatelka dávných dob.“

Cicero

Hodně přes sto lidí se v sobotu 22. září 2018 sešlo v kulturním domě ve Strojeticích, aby přivítalo na svět zbrusu novou knihu. Publikaci, která je jakýmsi souhrnným svědectvím o vsi, jejímž je autor knihy rodákem a patriotem. Knížka je vyprávěním nejen o historii obce, ale i o její současnosti. Z každé kapitoly je přitom zřejmý fakt, jak pěkný vztah má Josef Kolář ke svým Strojeticím a lidem v nich.

Josef Kolář je technikem Městského úřadu v Kryrech – tedy žádný historik. Přesto se mu podařilo shromáždit ucelený obrázek své vsi: její historii i současnost. Po více než pět let sháněl překlady z německy psaných kronik, pátral na internetu nebo studoval dostupné knižní prameny. Ponořil se do vlastních vzpomínek a především osobně zpovídal pamětníky. „Byl si totiž vědom toho,“ píše v úvodu publikace emeritní ředitel kryrské základní školy Mgr. Kamil Kraus, „že čas je neúprosný a ti lidé, když odejdou, tak by po nich za chvíli nezůstalo žádné povědomí, přičemž oni pro vesnici mnohé vykonali, ovlivnili její vývoj nebo prostě jen pracovali, radovali se a patřili k ní.“

Na úvod slavnostního křtu knihy krátce vystoupil Mgr. Kamil Kraus, starosta města Kryry Miroslav Brda i sám autor: Josef Kolář. Ten především poděkoval všem, kteří mu s publikací pomáhali, a právě těm věnoval první výtisky.

Pak byla publikace slavnostně pokřtěna.

Při příležitosti této události byl ve Strojeticích připraven i kulturní program: bohatě se jedlo (mimochodem autor knihy zastřelil kance cca 250 kilogramů, z něhož připravený guláš byl zlatým hřebem menu tohoto večera), bohatýrsky pilo, hrálo se, zpívalo i tancovalo. A tak k tanci i poslechu hrála kapela Návraty 2 z Karlových Varů – dvojice muzikantů, která se do Strojetic nebo do Kryr vždycky ráda vrací. Připravena byla i bohatá tombola: čítala 120 položek, tedy skutečně téměř nikdo tentokrát neodešel bez nějaké z cen. Ve Strojetickém kulturáku byla rovněž instalována malá výstavka z fotografií a dokumentů, jejichž reprodukce v Kolářově knize najdeme.

Do zkušebního provozu byl ve Strojeticích v pátek 21. 9. 2018 uveden radar s kamerou. Na dlouhodobé stížnosti místních občanů tak konečně reagovalo vedení kryrské radnice a svou nejnebezpečnější komunikaci – silnici I. třídy č. 27 – zabezpečilo radarovým systémem.

„Přechod této komunikace např. v místech protilehlých autobusových zastávek (před prodejnou Jednoty),“ napsal k této problematice v článku „Rally Strojetice“ před časem městský zpravodaj Kryrská rozhledna, „se nedá přirovnat ani k hodně adrenalinovému sportu, většinou je to obyčejný hazard se životem, ať jste opatrní sebevíc. Kráčíte-li pak z této zastávky k bytovkám, bojíte se jít i po chodníku vedle silnice. Na omezenou rychlost v obci tu spousta řidičů ne že nedbá, ale přímo kašle, takže si tu místní obyvatelé často připadají, jako kdyby bydleli v bezprostřední blízkosti ranveje hodně frekventovaného mezinárodního letiště. Rychlost vozidel přesahující hodně přes 100 km/h tu není výjimkou. Především pak ve směru od Očihova k jesenické křižovatce, a to od parkoviště Restaurace Tom ke konci obce, se tu řidiči chovají jako na závodní dráze. Solidní silnice a zdánlivě přehledný úsek k tomu, zdá se, vybízí.“

To potvrzují i údaje získané z interního systému Policie České republiky: podle vedoucího Dopravního inspektorátu v Lounech npor. Bc. Jiřího Krále například jen v 1. polovině roku 2017 Policie ČR v úseku sil.I/27 v obci Strojetice neřešila sice žádný trestný čin, nicméně přestupků bylo řešeno celkem 27: z toho bylo uloženo 26 blokových pokut v celkové částce 20.500,- Kč za překročení rychlosti v obci a 1 přestupek byla dopravní nehoda vyřešena pokutou v částce 2.000,- Kč – příčina: rovněž rychlost.

Ať už je jakkoli nezpochybnitelným faktem, že nezodpovědného řidiče nezastaví nebo nezpomalí žádný radar, normální šofér zareaguje. Proto je instalace tohoto zařízení ve Strojeticích, které tak nejsou od nynějška odkázány pouze na namátkové kontroly PČR, v rámci bezpečnosti obce rozhodně krokem vpřed.

Osadní výbor Běsno uspořádal ve spolupráci s Městským úřadem Kryry v sobotu 15. září 2018 u příležitosti 100. výročí vzniku československého státu historické SETKÁNÍ RODÁKŮ, PŘÁTEL A OBČANŮ BĚSNA. Sjela se sem zblízka i zdaleka bezmála padesátka těch, kdo se v této malebné vsi narodili a kdo tu dříve žili, další padesátka pozvaných hostů a těch, kdo tu bydlí dnes.

Krátce po čtrnácté hodině všechny přítomné přivítal moderátor odpoledne Mgr. Kamil Kraus. Mezi nimi i vzácné hosty: metropolitu církve pravoslavné v Čechách, na Moravě a na Slovensku otce Kryštofa, který v době svého mládí měl k Běsnu hodně blízko, a podbořanského faráře církve katolické otce Alexandera Siudzika. Účastníky akce také pozdravil starosta Kryr Miroslav Brda a krátce promluvil i Josef Kříž, který na nápad setkání běsenských rodáků vlastně přišel. Ten neskrýval dojetí: „Nečekal jsem, že se nás tu sejde tolik. Potřásl jsem si rukou s lidmi, které jsem neviděl padesát let.“ Pan Antonín Synek stručně připomněl i historii Běsna.

Minutou ticha byla uctěna památka těch, kdo se tohoto setkání nedožili. Spolu s Kamilem Krausem si pak přítomní zazpívali Masarykovu oblíbenou Ach synku, synku. Účastníci setkání položili věnce u pomníku obětem 2. světové války a mši v kostele sv. Mikuláše, jíž se účastnilo více než 60 lidí, celebroval Alexander Siudziuk. Došlo i na prohlídku obce.

V bezprostřední blízkosti párty stanu, pod nějž se stovka přítomných skutečně nevešla, byla instalována pěkná výstava fotografií z historie Běsna a další fotografie přivezli účastníci setkání s sebou. A tak se sedělo, vzpomínalo. Pivo a limonáda byla tento den zadarmo (pomyslné kohoutky otevřelo město Kryry…), navařen byl i kotel guláše a usmažena hora řízků. O kulturní vložku se postaral se svými koňmi šanovský pekař Vladimír Špáňa a celé odpoledne a večer vyhrávali – především country muziku – Míla a Vašek.

FOTOGALERIE

Již pětadvacet let se potkávají na pravidelných schůzkách radioamatéři Podbořanska. Tedy lidé, kteří si sice tykají, ale neříkají si Mařko nebo Pepíku, nýbrž „Ókájednaelkvéen“ nebo „Ókásedumár“, kterým, sejdou-li se a náhodou se dostanete mezi ně, rozumíte díky jejich slangu jen každému pátému slovu, kteří se během roku vidí málo, ale slyší třeba i několikrát denně. Které spojuje vášeň pro něco, co je všude kolem nás, ale není to vidět, co nevoní ani nepáchne, nač si neumíme sáhnout, ohmatat to, co prostě nemá tvar a co slyšet můžeme jen zprostředkovaně přes jistá technická zařízení.

Hovořím o radiových vlnách.

Jsou to lidé, jimž je drahá - v době internetu a mobilních telefonů zdánlivě zbytečná - možnost komunikace na dálku. Ale skutečně zbytečná? Neexistuje jediná armáda na světě, která by rušila své spojaře nebo radisty! A co si budeme vyprávět, technický pokrok posledních dvou století je hnán především vojenskými projekty.

Zbytečná?

První setkání našich radioamatérů (v naší republice jsou srazy významnější a co do počtu účastníků i nepoměrně bohatší) bylo vlastně dílem náhody. „Roku 1993 byl v Jesenici na rekreaci náš kolega Jára s rodinou,“ vypráví Zdeněk Říha, který za našimi srazy radioamatérů stojí jako organizační figura nejvýrazněji (a teď ho cituji doslova, aniž mám nejmenší páru, o čem hovoří…), „Protože s sebou měl kapesku na OK0E, dal toto ve známost a pár amatérů se domluvilo, že Láďu v sobotu navštívíme. K překvapení všech se nás tam, na této zcela spontánní akci, sešlo celých 26.“

V průběhu let prošlo setkáními radioamatérů na podbořansku 446 lidí. Nejvíce se jich sešlo před devíti roky, kdy na setkání přijelo 128 lidí, nejméně pak předloni, kdy jich útroby strojetické restaurace Tom přivítalo pouhých 27. Po té bídě ale nastal opět vzestup, v sobotu 8. září dorazilo 56 účastníků. Kromě těch podbořanských to byli kolegové od Chebu a Tachova přes Vrchlabí až ke Kroměříži, přičemž nechyběli ani hosté z Německa, Běloruska, Ukrajiny nebo Belgie.

Za posledních pětadvacet let je ale smutnou, ať jakkoli lidskou bilancí, že na sraz přijelo i 72 radioamatérů, kteří dnes již nejsou mezi živými. Například od minulého setkání další tři, přičemž všichni zemřeli během minulého měsíce.

Na 25. ročník setkání radioamatérů ve Strojeticích se začali hosté sjíždět již po deváté hodině dopolední. Program setkání však začínal až kolem poledního, kdy bylo účastníkům setkání promítnuto několik filmů. Hlavně však šlo o setkání lidí, kteří se dobře znají, přesto se dlouho neviděli. Čímž bylo poslání takové akce vrchovatě naplněno.

Zbývá něco dodat? Zbývá: na shledanou, radioamatéři, napřesrok!

Když 19. srpna 1968 sedal se svými kamarády do vlaku, aby odcestoval do Kryr na svou první chmelovou brigádu, a když pak druhý den po sedmnáctihodinové cestě vystoupil ze soupravy na nádraží pod Schillerovou rozhlednou, netušil devatenáctiletý student, že se právě zrodila láska na celý život.

Dušan Krivský se totiž rok co rok do Kryr vracel ve druhé polovině srpna jako bumerang. Jako student, pak už jako doktor práv, jako mladíček, posléze jako muž středního a pak zralého věku a nakonec i jako penzista. A nikdy nezapomněl zavítat na svou milovanou chmelnici a (v posledních letech už spíš jenom symbolicky) strhnout si několik štoků.

Tento „věčný tulák s chmelovým kloboučkem“ je dokonce čestným občanem Kryr. Titul mu byl udělen v roce 1976 jako třetímu v historii města. Jeho jméno se ocitlo na seznamu takových „celebrit“, jakými byli Konrad Henlein (čestným občanem Kryr jmenován r. 1936) a Klement Gottwald (jmenován r. 1948), přičemž za Dušanem čestné občanství města pod Schillerovou rozhlednou získal už jenom první československý kosmonaut Vladimír Remek (1978).  Je příznačné, že i to byl svým způsobem Dušanův fór. Kdysi mi o tom vyprávěl: měl snad potkat někde v Kryrech tehdejší starostku Miloslavu Krátkou a ta se ho ptala, co od Kryr očekává. A on, že se chce stát čestným občanem tohoto města. Nemyslel to samozřejmě vážně, skutečně šlo o vtip – jenže o pár let později, přesně 3. září 1976 byl tímto titulem v Kryrech opravdu dekorován („Za zásluhy o kryrský chmel“), což byl na oplátku vtípek od paní starostky. A víme dnes, že špás to byl opravdu vydařený.

Kdo je JUDr. Dušan Krivský?

Profesí právník, dnes, jak už jsme řekli, penzista. Narodil se 17. 7. 1949 ve Skalici. Po studiu na Strednej všeobecnej školy ve Skalici a Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě pracoval od roku 1973 jako advokát ve Skalici a Hodoníně. Jeho koníčkem byl a je sport a cestování. V roce 1975 až 1997 byl v rodném městě předsedou atletického oddílu, následně členem předsednictva Bratislavské sokolské župy TGM. Mimo sokola aktivně řadu let pracoval v organizaci Werichovci – sdružení pana Jana pro srandu a kulturně společenský život. Od r. 2002 byl poslancem MsZ ve Skalici.

Svoje literární práce píše po skalicky. Mimochodem jeden čas jsem pojal podezření, že si skaličtinu jako jazyk (jde o nářečí slovenštiny) vymyslel, protože má problémy jak s českou, tak slovenskou gramatikou. Že takhle si prostě může napsat „co chce jak chce“ a vždycky je to dobře. Jenomže Dušan dostal i cenu Trnavského samosprávného kraje (bylo to tuším roku 2012) za popularizaci svého nářečí, a tak jsem svůj postoj přehodnotil.

Jeho literární prvotinou je knížka „Aj ve Skalici svítí slunko“ z r. 2003, kde zaznamenal veselé příhody z mládí. Zážitky z mnoha chmelových brigád v Kryrech vylíčil v knize „Keď na chmel, ta do Kryr“. Přátelství se známým hercem Jozefem Kronerem zachytil v publikaci „Človjek Jozef Kroner“. Obě byly vydány v roce 2004. V roce 2006 vydal své cestovatelské zážitky pod názvem „Himaláje sú pro mja nízké“ a v roce 2010 „Na Tichém oceáne pod širákem“. V roce 2013 se v knize „Blb nového typu“ vyznal ze své averze k počítačům, tabletům Internetu a digitálnímu zamoření planety vůbec.  V roce 2016 představil veřejnosti svou knihu „Aj poslední budú prvý“ - vzpomínkovou knihu na své spolužáky ze střední školy. „Aj Margarety majú tŕne“ jsou jeho poslední knížkou, jíž jsem četl. Podle mého názoru zatím nejlepší.

Dušan Krivský je také bojovníkem proti „pandemii pohodlnosti a lenosti“ a po Skalici a okolí se přesouvá zásadně na kole nebo koloběžce. 

Kdo je tedy JUDr. Dušan Krivský?

Shrňme to: Dušan, to je „pábitel ze Skalice, čestný občan Kryr, werichovec cestovatel, vypravěč, advokát, srandista, spisovatel - mlčenlivý Slovák, který stále hovoří, Čechoslovák do morku kosti, odpírač internetu, virtuální polygamista a hypersexuál bez libida.“ To jsem někde četl. Já říkám, že je životní dobrodruh.  Milovník pestrého, bohatého života. Jednou se mihl v Norsku, pak na Špicberkách i na Korsice, v Egyptě, na Kubě, jednou dokonce s pěveckým sborem v Austrálii. Na Galapágách zkoušel osedlat obrovské želvy. Na Kryry pak nezapomínal ani na svých cestách. Vlaječku svého oblíbeného města vyvěsil u památníku v Hirošimě nebo u posvátné korejské hory. Díky němu vlaje kryrský havran také na legendárním Machu Picchu v Peru. 

Do Kryr přijel letos na chmel po padesáté. To je taková zlatá svatba… v Žatci se 31. 8. zúčastnil v rámci Dočesné degustace piva. Překvapilo mě, že neobjal ministra zemědělství 2. vlády Andreje Babiše Miroslava Tomana, který se tu mihl, protože Dušan zná všude všechny. Zato primátorka Žatce a členka Senátu Parlamentu České republiky Zdeňka Hamousová dostala mlaskavou pusu a Dušan ve svém batohu hned našel nějakou jejich společnou fotografii, kterou paní senátorce „vjenoval“. Ač sám z vinařského kraje (takže se obávám, že pivu rozumí jako koza petrželi…) neohroženě ochutnal desítky různých piv a ohodnotil jejich kvalitu. Podotýkám, že mezi zástupci nejenom českých, ale i německých, polských nebo čínských pivovarů – tedy pivařských odborníků – přičemž jak dosedl na svou židli, tak otevřel ústa, aby je po následující čtyři hodiny na vteřinu nezavřel. Bylo úsměvné pozorovat stůl č. 10, kde seděl, jak při jeho prvních větách tuhnou rysy jemu po boku sedící distinguované dámy a dalších degustujících (vyjma kryrských, ty Dušana znají…), aby se za tři minuty začali všichni nepředloženě chechtat a aby se pak až do konce degustace královsky bavili.  

To je JUDr. Dušan Krivský!

V Kryrech samozřejmě nechyběl na chmelnici. Okamžitě se pobratřil se zde pracujícími slovenskými brigádníky, vyšplhal se na valník a dal se do strhávání chmelových štoků. Je sice fakt, že už mu to zdaleka nešlo jako za mlada, takže napsat, že se na valník vyšvihl jako Old Shatterhand na svého Hatátitlu by bylo mírně řečeno přehnané, je ale fakt, že jsem s tímto sportovním výkonem měl poměrně dramatické problémy já, který jsem o téměř patnáct let mladší než Dušan - a jemu táhne na sedmdesát. Ať je to jak chce (mladší už prostě nebudeme…), zvládl postrhávat nikoli jen jeden nebo dva štoky, ale půl uličky, prostě naplnit celý valník.

V sobotu 1. 9. v podvečer Dušanovi do místní Sokolovny přišli k jeho neuvěřitelné chmelové padesátce poblahopřát přátelé a známí, lidé z Kryr, Podbořan a okolí, kteří ho znají nejenom ze zdejších chmelnic, ale i ze všech ostatních akcí, řady z nichž se tady za těch padesát let zúčastnil. Zpívalo se (zahrát Dušanovi k jeho chmelovým padesátinám přijel z Podbořan Iša Barák), tancovalo. Pilo a hodovalo. Kryrští svému čestnému obyvateli připravili fantastický guláš z divočáka (samozřejmě vědí, že je vegetarián…), což někdejší právník nezapomněl okomentovat, ale jídla a pití bylo tolik, že to nevadilo a Dušan si měl z čeho vybrat.

Oslavenec pak od zhruba třicítky gratulantů dostal ke svým chmelovým narozeninám malé dárečky („… Jste sa zbláznili, jak to odvézem!“). Mezi nimi jeden takový virtuální: emeritní ředitel kryrské základky Kamil Kraus parafrázoval text jedné z písní Dušanova oblíbeného muzikálu „Starci na chmelu“ a ten mu s kytarou v ruce přednesl:

Parafráze na píseň Milenci v texaskách

Dušan k nám přijel z velké dálky,

bylo mu devatenáct let

a náš chmel se stal bez nadsázky

Dušanův celý širý svět.

Vždycky si našel k srdcím vrátka,

Bylo mu devatenáct let.

On na slamníku sladce spával

za noci silných úkladů,

tam kryrské holky ukecával,

bez požehnání úřadů.

Tenkrát byl ještě mladý klouček

a bosky šlapal širý svět,

na hlavě chmelový klobouček,

bylo mu devatenáct let.

Rád chodil také do kuchyně,

přídavky od žen dostával,

Ač poznal dobráky i svině,

tak Kryry stále miloval…

Jak padaly chmelové štoky,

Dušan vždy říkal chmelu dík,

Vracel se po všechny ty roky

náš nejslavnější brigádník…

náš nejvěrnější brigádník…

náš nejslavnější brigádník…

A vyprávělo se. Tedy většinou Dušan vyprávěl. Často tak, že jsem i do filmu musel přidat „hvězdičku“. A klábosilo se do noci – nebo spíš až do rána příštího dne. Samozřejmě hlavně o chmelu a chmelových brigádách.

Tak to je JUDr. Dušan Krivský a taková byla oslava jeho padesátých chmelových narozenin. Byla to opravdová zlatá svatba – a (já jsem to napsal i v závěrečných titulcích filmu) pokud vezmeme Schillerovu rozhlednu jako symbol města Kryry, pak ta je skutečně jedinou babou, která kdy Dušanovi nedala kvinde a se kterou těch padesát let vydržel.

Nabízíme malou FOTOGALERII a tradiční video. K tomu prosím opatrně před dětmi, jsou v něm skutečně pasáže označené hvězdičkou...