Na sobotu 23. 2. 2019 připravil Mykologický kroužek Kryry na svou první letošní schůzi tradiční degustaci hub ve sladkokyselém nálevu. Do kryrského kulturáku dorazily v sobotním odpoledni čtyři desítky členů kroužku, kteří do soutěže přihlásili celkem 23 vzorků.

Upřímně – já je obdivuju… protože jsem člověk, jemuž zavařovací sklenice není rozhodně cizí. Od skvostných marmelád připravíme doma luxusní utopence, okurky nakladačky moje maminka odmítá nakupovat i ve slevě a ze Strojetic „ty naše“ vozíme do Prahy, protože jsou prostě nejlepší. Pampeliškový med uděláme takový, že vnoučata ten včelí vůbec nechtějí a zeťák v superlativech líčí, jaké zavařujeme chilli papričky.

Ale houby, ty prostě nedávám. Ne snad, že by chuťově strádaly, jen mám zkrátka vždycky z plné sklenice bídnou polovičku, která se válí pod víčkem zavařovačky nad lákem. Esteticky je to prostě v tahu. A tak se u nás houby nezavařují.

Členové mykologického kroužku problémy podobné těm mým zjevně nemají. Jejich sklenice jsou nadité k prasknutí a smějí se z nich na vás nejen hříbkové, ale i ryzce, lišky a já nevím, co všechno za druhy hub ještě. A pak soutěží o to, která sklenice je ta nejlepší.

Dvě kategorie (jednotlivá houba a směs) hodnotila osmičlenná porota v sobotu odpoledne v kryrské Sokolovně a vzorky zavařených hub koštovala bezmála hodinu. Mimochodem – degustovat houby v nálevu není žádná legrace. Za prvé tu jde o velmi jemné chuťové nuance, za druhé většinou vůbec netušíte, co vkládáte do úst. A že zrovna houby umí organismu občas solidně zavařit, podobně jako to dokáže třeba kapsle kyanidu, to je známá věc. Ale o tom, že jsou naši houbaři odborníci na svém místě, svědčí jednoznačně ten fakt, že žádný z arbitrů napínavé soutěže doposud nezemřel.

V kategorii směsí (9 vzorků) nakonec vyhrála Anna Juhová, druhé místo získal Jan Semerád a třetí skončil Günter Bittner. V jednotlivých houbách (14 vzorků) zvítězil Jan Kneifl, stříbro si odnesla Věra Franková a bronz Marie Filipová. Všichni byli odměněni hodnotnými knižními cenami.

Mykologové předali i svoje roční ceny: osobností roku 2018 se stal Josef Podzimek a houbařem roku Kamil Kraus.

K dobré náladě přispěl i Jaroslav Tříska se svou dcerou, kteří zahráli k tanci i poslechu, v průběhu schůze se podávaly párky, káva a k ní zákusek, prostě naši houbaři prožili společně – nakonec jako vždycky - pohodové odpoledne.

Jako tradičně na závěr nabízíme skromnou FOTOGALERII a kraťoučké video:

A napadlo ho dost… během neděle 3. února tak třicet centimetrů. Možná o pár čísel i víc.

Obdobná sněhová nadílka Kryry naposledy „postihla“ v zimě 2009/2010 a možná ještě o rok později. Komentář je zbytečný, nabízím pár fotografií a krátké video. Asi se tady opakuju, ale na Nohavicovu píseň „Ladovská zima“ nedám dopustit.

Ve čtvrtek 10. ledna 2019 odvysílala Česká televize další díl pořadu Michaely Jílkové „Máte slovo“. Jeho tématem bylo rozdělení Československa v roce 1993 a hostem diskuse byl mimo herce Andreje Hryce, exnáměstka někdejšího federálního ministra zahraničí Alexandra Vondry, předsedy Česko-slovenské komise historiků Jana Rychlíka, dramatika a režiséra Blaho Uhlára, obyvatele Chebu Ivana Korandy i čestný občan Kryr Dušan Krivský.

Tedy pět hostů, kteří s rozdělením Československa problém neměli a nemají proti samojedinému Dušanovi, který se s tímto faktem podle jeho vlastních slov nikdy nesmíří.

Není tak divu, že se dr. Krivskému do této debaty moc nechtělo. Mluvil jsem s ním krátce tři, čtyři dny před přímým přenosem pořadu. Uklidňoval jsem ho, že Michaela Jílková, ať proti ní má kdokoli cokoli, je chytrá dáma, která do svých pořadů chodí perfektně připravená a navíc je jedna z mála v České televizi, která je nestranná. „No právě,“ odtušil Dušan, „já bych potřeboval, aby nestranná nebyla, naopak aby stranila výhradně mně!“

MÁTE SLOVO S MICHAELOU JÍLKOVOU

(Dušan Krivský v pořadu ČT 1 na téma rozdělení Československa)

Michaela Jílková nestranná skutečně nebyla. Už svými šaty v barvách vlajky (dnes české, kdysi československé…) jaksi evokovala svůj osobní názor, diváci v pořadu pak byli naladěni na stejnou strunu, na jakou hrál Dušan Krivský. Přesila pro ty, kdož pro rozdělení republiky jsou, se tak nakonec nekonala.

Argumentů pro i proti padla celá řada. Pro mě osobně bylo zajímavé vidět Dušana Krivského v roli, v níž ho běžně nevídáme: tedy bez jeho obligátního chmelového kloboučku, ve společenském oděvu a s kravatou, přičemž ani ve vysílání České televize nezapomněl zmínit ten fakt (jen tak naokraj…), že je čestným občanem našeho města.

Čestný občan Kryr Dušan Krivský byl pozván Michaelou Jílkovou do pořadu české televize „Máte slovo“, tentokrát na téma rozdělení Československa. Veřejnoprávní televize ho vysílá ve čtvrtek 10. ledna 2019 ve 21,45 hod.

„S rozbitím Československa se nikdy nesmířím,“ řekl Dušan Krivský již před lety. „Vždycky to budu považovat za zločin vlastizrady, protože páni, kteří se na rozdělení podíleli (Václav Klaus a Vladimír Mečiar v brněnské vile Tugendhat – pozn. P. Ď.), přísahali věrnost Československé republice.“

Dušanovi před pětadvaceti lety za městem přibyla státní hranice. Ukazuje fotku z roku 1993: „Na sobě mám tričko se zipem, což je symbol rozdělení. A na hraničním kameni je exkrement s nápisem My Skaličané vám s… na hraniční kameny.“

Po rozdělení federace v roce 1993 se říkalo, že Češi jsou „o parník“ před Slováky, kteří na to doplatí (slovenská ekonomika tehdy dosahovala asi 70 % ekonomiky české).

Takže nač se bude ptát moderátorka pořadu Michaela Jílková? Zda její hosté (a Dušan bude mít úctyhodné protivníky…) souhlasí s názorem, že Slováci jsou dnes v některých krocích před námi a že jsou evropštější než Češi!

Jestli tedy pan Krivský ve čtvrtek na Kavčí Hory dorazí... Ale slíbil to.

V neděli 9. prosince 2018 uspořádal Osadní výbor Strojetice tradiční Mikulášskou nadílku. A jestliže jsem napsal tradiční, pak i svým pojetím, která je v rámci Kryr sice tak trochu ojedinělá, nicméně doslova „strojetická“.

A já už jsem se o tom zmínil několikrát: místní svůj dorost zkrátka nešetří… jejich halloweeny jsou pověstné svou hrůzností, kdy se průvod s lampióny mění doslova v bobříky odvahy, nad nimiž by i Jaroslav Foglar zajásal. Kdy se i dospělému zježí chloupky na rukou a pod nimi naskáče husí kůže.

Takové Strojetice prostě jsou.

Byl tu v neděli jeden Mikuláš, žádný anděl a hned, pokud jsem dobře počítal, čtyři čerti. A prvotřídní!

Trochu odbočím: měl jsem syna, který by ve Strojeticích zazářil. Byl ve školce, bylo mu tři a půl. MŠ v Mlýnské ulici v Ústí nad Labem pozvala na svoji Mikulášskou herce z věhlasného Činoherního studia – byli úžasní. Mikuláš důstojný, vysoký, s hlubokým hlasem. Anděl tehdy také chyběl, čert – hrůza jen vzpomenout. Všechny děti zdrhly do náručí přítomných maminek a tatínků, aby pak zbaběle Mikulášovi recitovaly básničky nebo zpívaly písničky, aby si nějakou nadílku vysloužily, můj syn k úžasu všech – a za naprostého ticha - nakráčel k tomu šílenému čertovi, který v tu chvíli zcela zkoprněl a otázal se: „Co si mi pines?“ A čert nic… dárky měl jenom Mikuláš, jenomže ten pro Martina nebyl partner. Pro něj byl parťák pekelník…

Takže musím říct, že přístup strojetických chápu, že tomu rozumím. Děsit totiž děti od nejútlejšího věku je nezbytné. To pro jejich další spokojený život. Jednoznačně o tom hovoří i skuteční znalci života největšího z Čechů Járy Cimrmana, pánové Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak: ti v rámci svého bádání odhalili mimo jiných i ten fakt, že (teď cituji ze semináře ke hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký:)

»… Cimrman byl také snad vůbec největším světovým sběratelem pohádek. V jeho stínu zůstávají i tak slavná jména jako Erben, Kubín, Němcová, Božena a dokonce i bratři Grimmové, přestože na to byli dva. Cimrmanův názor na pohádku byl však velice zvláštní. Ve své studii nazvané „Sbírejte pohádky,“ která byla otištěna v anarchistickém časopise „Doutnák,“ Cimrman píše: „Jak vlastně připravujeme naše děti na život? Čteme jim před spaním příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky a Smolíčka Pacholíčka zachrání na poslední chvíli jelen. Když ale děti vyrostou, vykročí do života, v němž odstrkovaný nakonec stejně ostrouhá, naivní sedne na lep chytrákovi, a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou. Taková literatura,“ uzavírá Cimrman, „je podle mého soudu pro děti nebezpečnější než alkohol či zápalky.“ «

A tak Cimrman psal pohádky sám. Dá se říci, že „po strojeticku“…

»Řada jeho pohádek vzbudila sice odpor, zejména u dětí, « pokračují cimrmanologové,  »například „Jak chudák do ještě větší nouze přišel“, nebo pohádkový horror „O třinácti tchyních“, a neuspěl ani roztomilý „Kašpárkův hrobeček“.«

Ve Strojeticích se nedělního odpoledne sešlo v kulturním domě několik desítek lidí. Samozřejmě, že se tu jen nenadělovalo, děti si mohly vyzkoušet zdobení perníčků nebo připravit vánoční ozdoby a zkrášlit pak jimi připravený stromeček. Dospělí pak zvolnili v předvánočním shonu a přišli si na chviličku posedět, něčeho dobrého se napít, prostě po sousedsku si popovídat.

Nabízíme malou FOTOGALERII a jako ochutnávku předvánoční atmosféry i krátké video: