Ve čtvrtek 10. 11. 2011 vyšel v týdeníku „Region Podbořanska“ v rubrice „Napsali jste nám“ velice sugestivní příspěvek paní M. H. z Vroutku „Hlídejte si své peníze“. Vzhledem k tomu, že se tento článek týká bezprostředně mého pracoviště, mého pracovního zařazení – a velmi silně mé nejen profesionální, ale i té obyčejné, lidské, člověčenské cti, musím se k němu vyjádřit.

Region Podbořanska, 10. 11. 2011:

Shrnuto a podtrženo:

DÁVEJ SI POZOR NA POKLADNÍ V PENNY V PODBOŘANECH, PROTOŽE TĚ PŘI NEJBLIŽŠÍ MOŽNÉ PŘÍLEŽITOSTI OKRADOU!

V první řadě mě děsí ten fakt, že šéfredaktor týdeníku Jan Vnouček otiskl na stránkách svého periodika příspěvek, aniž se vůbec pokusil zeptat se na problém druhé strany. Do telefonu mi prozradil, že společnost Penny snad nemá ani tiskovou mluvčí – a do podbořanského marketu se neobtěžoval.

K článku paní M.H. chci říci asi tolik, že čtenáře Regionu Podbořanska ve svém příspěvku ochudila o ten fakt, že její zkušenosti s pokladními tohoto obchodu jsou nepoměrně bohatší, než jak uvádí:

1.       Již před několika týdny se jí totiž „pokusila obrat“ o 300,- Kč jiná pokladní, která si bankovkou, jíž paní platila, nebyla stoprocentně jistá a rozdíl mezi dvoustovkou a pětistovkou jí na místě vyplatila. Že jí oněch tři sta korun večer chybělo v pokladně a musela tuto ztrátu uhradit ze svého, podotýkám jen na okraj.

2.       Říká se, že s jídlem roste chuť. Jistá dáma z Vroutku platila svůj nákup, to zhruba před měsícem, i na mojí pokladně. Shodou okolností ve chvíli, kdy bylo u kas v Penny stejně jako v prvním uvedeném případě velmi rušno, jsem se od této zákaznice dověděl, že zatímco ona mi platila pětisetkorunovou bankovkou, vrátil jsem jí na dvoustovku. Jenomže její bankovka – dvousetkorunová! – ležela přede mnou stále na pokladně; zvedl jsem ji a ukázal oné paní. Ujistil jsem ji, že se zmýlila, neboť mi platila právě touto dvoustovkou. Před mnoha svědky. Nekomentovala to a odešla.

3.       Pár dní na to tatáž paní platila jiné kolegyni a opět, představte si, prý pětisetkorunovou bankovkou. To je v pár po sobě jdoucích týdnech už třetí zločinec za pokladnou v Penny! Problém byl však v tom, že když zaměstnankyni marketu na její „chybu“ upozornila a ta otevřela pokladnu, žádná pětistovka v ní nebyla!

4.       O čtvrtém pokusu o okradení paní M. H. jsme se dočetli v Regionu. Scénář byl naprosto totožný, jako ve třech výše uvedených případech. Poslední pokladní byl překontrolován stav pokladny, o němž je sepsán – A ULOŽEN – protokol, přičemž nejde o cár papíru, o jehož původu lze pochybovat a MÁ JEDNOZNAČNOU VYPOVÍDACÍ HODNOTU. Peníze navíc, natož tři stovky, tam nebyly!

Pokladní v podbořanském marketu Penny jsou lidé jako všichni ostatní. I oni dělají chyby – ale nekradou! Nechovají se k žádnému zákazníkovi ani přezíravě, ani pohrdavě nebo arogantně a se ctí se mohou měřit s jakoukoli někdejší prodavačkou z jakéhokoli konzumu, na který si paní M. H. jen vzpomene. A volá-li dotyčná paní, která se ve svém „spravedlivém“ rozhořčení nedokázala ani podepsat, po obyčejné lidské slušnosti, měla by si zamést především před vlastním prahem.

A mimochodem - zajímavá je i kopie inkriminované účtenky: zní je patrno, jak paní M. H. patří k těm zákazníkům, kteří (cituji:) NEMAJÍ NA ZBYTEČNÉ VYHAZOVÁNÍ. Dvoulitrová kola, půlkilový salát... aby ne - když zaplatí dvě stovky a tři k tomu dostane!

Tahle fotografie je stará bezmála sto let. Paní na snímku je moje prababička, jeden z těch mládenců - ten mladší (vpravo) - můj dědeček a ten druhý je jeho bratr, tedy strýc mé maminky. Pradědeček chybí – zemřel, padl hned na začátku první světové války.

K tomuto snímku jsem se dostal čirou náhodou a společně s ním i k informaci, která mne překvapila – prababička s pradědečkem totiž žili před sto lety v Kryrech a strýc mé maminky se tu také narodil. Pradědeček František Kamm byl sklář a pracoval v místní sklárně.

Neuvěřitelné – v Kryrech žiju dva roky, přičemž jsem ještě před pěti lety neměl o tom, že takové město na mapě vůbec existuje, ani ponětí.

A teď se dovídám, že tu mám své kořeny… vypravil jsem se na radnici, abych tuhle informaci ověřil. Zdejší matrikářka Jiřina Zadražilová – a já jí i touto cestou mnohokrát děkuji - mi vyšla ochotně vstříc: zalistovala ve věkovité knize, aby po chvíli kýžený zápis našla.

Strýc mé maminky Josef se v Kryrech skutečně narodil v srpnu 1912 manželům Boženě Magdaléně a Františkovi Kammovým, kteří bydleli v domě č. p. 390. Ten stojí dodneška – jde o jednu z bytovek u sklárny, přičemž bych nikdy nevsadil na to, že je jí více než sto let. Je.

A tak ani zdaleka nejsem až takovým přistěhovalcem, takovou „náplavou“, za jakou jsem se považoval. Kryry byly už před stovkou let městem, kde žili a kde pracovali mí předkové a já jsem se do těchto končin ne přistěhoval, nýbrž vrátil - do míst, kde mám své kořeny. 

Nepříjemné překvapení připravila jedna kryrská dívenka svým nejbližším, když dnešního odpoledne dorazila domů s tváří zalitou krví.

Dvě zvídavá děvčata se ve čtvrtek 27. 10. 2011 vyrazila podívat na hřiště SK Havranu Kryry, kde v tu chvíli trénovalo jedno z jejích mužstev. Jejich přítomnost se však nelíbila jednomu místnímu junákovi (paradoxně i on zde byl jen tak, na „čumendě“, s fotbalisty kryrského klubu nemá společného nic), takže děvčata napadl. V první chvíli verbálně, když dívky setrvaly na místě, pak také fyzicky: zvedl ze země kámen a po děvčatech jím hodil. To si jedna z nich líbit nenechala, sebrala kámen ze země a ránu vrátila. Teda ránu… víme, jak hází děvčata… to už však mládenec (je starší než obě dívky) bez trestu nenechal a hodil podruhé. Hodil jako kluk a přesně. Obávám se, že cíleně – s úmyslem ublížit.

To se mu bezezbytku podařilo. Jednu z dívek zasáhl do hlavy, z níž se spustil proud krve. Do Kryr dorazilo vozidlo rychlé záchranné služby a dohru měl tento incident na chirurgickém oddělení žatecké nemocnice, kde bylo dívčino zranění klasifikováno číslem diagnózy S014 (otevřená rána tváře a temporomandibulární krajiny). Reprezentovalo šití.

Naštěstí jenom to.

Mohlo to ale dopadnout mnohem hůř: stačily dva, tři centimetry níže a dívka mohla přijít o oko. Při troše „štěstí“ ji kamenný projektil mohl i usmrtit.

Napadnout dívku, navíc mladší, nelze patrně nazvat jinak než bezbřehým hrdinstvím. Možná by stálo za to pokusit se obdobným „neohroženým“ vysvětlit, že případné následky svých činů je třeba domýšlet. Pravděpodobně se celou záležitostí bude muset zabývat škola a svým žákům vysvětlovat, že metání kamenů jest hloupá a nebezpečná kratochvíle slibující jenom problémy.

A možná bychom to svým potomkům měli vysvětlovat i my, rodiče. Ne možná, určitě!

Jestliže jsem se v příspěvku „Jsme si rovni a rovnější“ vyjádřil v jeho závěru v tom smyslu, že jak pro policii, tak pro hasiče celá záležitost „raději“ skončila a dál se ani jedna, ani druhá strana nenamáhá komunikovat, pak oficiální místa Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje se dnes vyjádřila.

Učinila tak perem svého ředitele, vrchního rady plk. Ing. Romana Vyskočila:

VYROZUMĚNÍ O VYŘÍZENÍ STÍŽNOSTI

Jde o nesmysl, který za těch pár řádků ani snad nestojí. Přesto mi to vadí, přesto mi to nedá, abych o tom nenapsal a neobtěžoval svým postesknutím si některé z čtenářů tohoto webu a neobíral je o jejich jistě drahocenný čas.

Spáchali jste v poslední době nějaký dopravní přestupek a zastavila vás policie? Byla shovívavá nebo vám napařila pokutu a zamíchala s počtem vašich bodíků za možná malicherné, nicotné selhání?

Mne život přivedl v sobotu 16. července do královského města Žatce, které krátce po poledni vzbouřilo houkání sirén. Něco se stalo, pomyslí si člověk a nedozní-li houkání sirén v dálce, ale vytrvale vám zní v uších, začnete spekulovat o tom, že patrně nepůjde jen o jedinou složku integrovaného záchranného systému, ale zřejmě jak o policii, hasiče, tak možná i sanitku. A asi půjde o něco velikého…

… sirény vřeští minuty!

A pak se objeví modré blikající majáky. Už je vidíte – nepříjemný akustický vjem doplní i ten vizuální. Náměstím Svobody v Žatci projíždí kolona svatebních vozidel doprovázená dvěma hasičskými vozy.

Modrý maják a běsnící siréna běžně přikove chodce k chodníku na kraji přechodu a zabrání mu vstoupit do vozovky. Řidiče žene ke kraji komunikace, brzdí ho (zastavuje) a nutí hledat místo, aby takto „označenému“ vozidlu umožnil co nejplynulejší a nejsnazší průjezd.

Automobily se zapnutým modrým majákem a houkající sirénou jsou vozidly s právem přednostní jízdy a požívají zvláštních výhod, přičemž povinností vzhledem k Zákonu 361/2000 Sb. (to je ten o provozu na pozemních komunikacích…) mají pramálo.

Zmíněný zákon na ně pamatuje v § 41. V jeho závěru se můžeme dočíst následující: „V provozu na pozemních komunikacích je zakázáno neoprávněně užívat zvláštních výstražných světel a zvláštního zvukového výstražného znamení, které užívá vozidlo s právem přednostní jízdy, nebo je napodobovat.“

Jako lidé jsme si rovni. A jako lidem jsou nám jiní lidé rovnější. I přes to, že nejeli chránit a pomáhat, že nespěchali někomu zachránit život nebo, tady konkrétně, nepospíchali eliminovat řádění červeného kohouta. Podle dostupných informací je neoprávněné užití výstražných světel modré či oranžové barvy, případně zvukových výstražných znamení „oceňováno“ jedním bodem a pokutou od 1.500 do 2.500 korun.

V Žatci ve zmíněný den o nic takového nešlo. Když jsem se v souvislosti s touto „uhoukanou“ svatební kolonou obrátil na Policii ČR, problém přesměrovala ne vedení hasičského záchranného sboru. Odtud se mi odpovědi dostalo:

„V rámci významného životního dne našeho příslušníka Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje - svatby - se celé akce se zúčastnili převážně členové dobrovolné jednotky, kde je dotčený příslušník taktéž členem.

Během jízdy vozidel JSDHO Žatec a HZS ÚK ÚO Žatec, která doprovázela příslušníka ze svatebního obřadu, došlo bohužel k necitlivému použití výstražného zvukového zařízení, za což  se omlouváme.

Po upozornění občany na tuto skutečnost byla přijata organizační opatření, aby k takovému to politováníhodnému jednání již v budoucnosti nedocházelo.

Jízda vozidla CAS HZS ÚK, které se na akci také krátce podílelo, byla provedena v rámci řádně plánovaných kondičních jízd a nedošlo tak ke zvýšení běžných provozních nákladů.

S pozdravem

kpt. Ing. Ivana Svitáková, tisková mluvčí GŘ HZS“

„Necitlivé použití“ výstražného zvukového zařízení tedy bylo „politováníhodným jednáním“, nikoli porušením zákona. V rámci hasičů se přijímala organizační opatření, trestán patrně nebyl nikdo. Především proto, že celá záležitost policii ani v nejmenším nezajímala. Na druhý e-mail mi ti, kdo pomáhají a chrání, neodpověděli a tázal-li jsem se zvídavě hasičů, jaká organizační opatření že to vlastně přijali, nestál jsem jim za odpověď rovněž. K problému se nenamáhala vyjádřit ani starostka Žatce Mgr. Zdeňka Hamousová, která onen šťastný pár několik minut před incidentem oddávala.

A tak až mě zase jednou zastaví někde policejní hlídka, protože jsem zapomněl rozsvítit světla, budu jí „dekorován“ jedním bodíkem a pokutou od 1.500 do 2.500 Kč, což je přesně totéž, co za zneužití majáku a sirény, nebudu tentokrát nadávat sobě do zapomětlivých bloudů, ale budu žehrat na osud, že jedněm měří zcela odlišným metrem, než těm druhým.