PÁLENÍ ČARODĚJNIC NEBOLI FILIPOJAKUBSKÁ NOC

Filipojakubská noc má mnoho názvů. Nejčastěji ji všichni známe jako den, kdy se „pálí čarodějnice“, ale také se jí jinak říká Walpuržina noc, či Beltine. Filipojakubská noc připadá vždy z noci 30. dubna na 1. května.

Jedná se o keltský svátek, jímž začíná kalendářní léto a s ním festival radosti a života. Na zemi začíná vládnout žena – bohyně lásky a žití, jejíž vláda skončí 31. října. Bůh temnoty zahajuje svoji pouť do podzemí. Aby Bůh temnoty mohl v klidu odejít, zhasínaly se v domě všechny ohně. Ráno 1. května se zažehával oheň nový.

Ohněm, který zahořel na vyvýšených místech tak, aby byl viděn do dalších vesnic, byl vítán příchod jara a s ním spojené plodnosti. Jaro se slavilo s prvním úplňkem, když stál měsíc ve znamení Býka, mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Lidé se sešli u hořících hranic, opékali buřty, tančili a oslavovali příchod světlé části roku (za tmavou část jsou považovány Dušičky). Tak tomu je, především na vesnicích, dodnes.

Filipojakubská noc je považována za nejmagičtější v roce. Kdysi dávno lidé věřili, že se na vršky kopců a hor slétávají čarodějnice na tajemné sabaty, kde čarovaly. Proto se zapalovaly ohně, při nichž byla spálena smolná košťata, která se vyhazovala do výšky. Popel z těchto ohňů měl mít magickou moc pro úrodu. Dobytek, jenž prošel popelem, měl být zdravý a plodný. Stejně tak lidé, kteří skočili přes oheň. Lidé také věřili, že se o této noci otevírají jeskyně, v nichž je ukrytý poklad.

„Upalování čarodějnic“

Pod tímto pojmem si člověk představí, především ve středověku, nahánění starších žen, které se zabývaly bylinkami, byly porodními bábami či léčitelkami, na zapálené hranice. Jednalo se především o tzv. vykuřování čarodějnic. Tento rituál se konal tři dny před filipojakubskou nocí. Všechny domy byly vykuřovány jalovcem a routou. Nejúčinnější „zbraní“ byla svěcená voda, kouř kadidla a hlasité zvuky všeho druhu, především řinčení kovových nástrojů. Vykuřování před čarovnou nocí se provádělo pomocí černě a červeně kropenatého bolehlavu, jalovce, rozmarýny a větviček trnky, které se uschovávaly a prvního května pak zapálily. Muži a chlapci v podvečer práskali na křižovatkách cest biči, zvonili zvonky, rámusili hrnci a pánvemi, ženy nosily kadidelnice. Po rozezvučení kostelních zvonů se zapálily větve připevněné na kůlech a kadidla. Lidé ještě museli nakonec několikrát oběhnout kolem svých stavení, dvorů i vesnice v magickém kruhu. Tak byly čarodějnice vykouřeny, vyhnány ze svých skrýší a nikdo se jejich rejů již nemusel obávat.

Ovšem jednalo se vždy opravdu jen o vykuřování čarodějnic?

Ne vždy tomu tak bylo. Lidé v dřívějších dobách, především okolo 16. století, byli velice pověrčiví. Navíc ne všichni měli dostatečné vzdělání na to, aby rozlišili, co je pravdou a co je lží. Lidé věřili ve zlé čarodějnice, které jim mohou ublížit, proklít je, jejich dobytek, vzít jim majetek.

Kde se ale vzal hon na čarodějnice?

Ten začal až v pozdním středověku, v němž se věřilo, že všemu škodí ďábel. Učení o čarodějnictví vzniklo ve Francii, kde proběhly první čarodějné procesy. Dále se šířilo do Německa a Švýcarska. Nejvíce poprav se však uskutečnilo až v Říši. Odhaduje se, že za oběť podezření z čarodějnictví padlo něco okolo 30 000 obětí.

Prostřednictvím pronásledování se zabraňovalo páchání škod na majetku a dobytku. Z čarodějnictví byl obviněn každý, kdo byl posedlý ďáblem, či ten, komu se toto připisovalo. Dále byl obviněn každý, kdo měl zlé úmysly. Po obžalování následovalo mučení. Ten, kdo byl mučen, se obvykle doznal ke všemu, aniž by třeba něco takového spáchal. Zpočátku byli obžalovaní jak muži, tak ženy. Později se však strana více přiklonila k tomu, že ženy jsou nástrojem ďábla a tudíž, že ony mají více spojitosti s magií a čáry. Ženám totiž byla připisována menší důležitost.

Filipojakubská noc

Název Filipojakubská noc vznikl podle církevních svátků svatého Filipa a Jakuba. Svatý Filip a svatý Jakub byli jedné noci, kdy se ukryli v jakémsi domě, chyceni Židy, kteří si dům, který svatí obývali, ozdobili zelenou větvičkou, aby jej ráno poznali. Téže noci však sestoupil z nebes anděl a položil stejnou větvičku na každé stavení. Židé tedy ráno nepoznali, ve kterém domě se apoštolové ukrývají a ti tak mohli utéci. Od té doby si lidé na Hlučínsku večer před svátkem sv. Filipa a Jakuba zdobí vrata zelenými větvičkami. Svátek sv. Filipa a Jakuba připadá na 3. května, ale je pohyblivý, protož se vždy slaví s prvním jarním úplňkem.

Walpuržina noc aneb, kdo to byla Walpurga?

Walpurga byla údajně saská bohyně, která byla patronkou nad čarodějnicemi. Tak to praví jedno tvrzení. Především to však byla světice, abatyše, anglická jeptiška a uznávaná léčitelka, která pocházela přibližně z 8. století a pomáhala nevěřícím obracet je na křesťanství. Narodila se roku 710 jako dcera anglického knížete Richarda. Byly vychovávaná v klášteře a později se stala představitelkou Haidenheimského kláštera. V německých lidových pověstech vystupovala Walpurga především jako ochránkyně před čarodějnicemi a jejich kouzly, což je tvrzení druhé. Ve středověku se totiž věřilo, že v Německu se čarodějnice shromažďovaly na hoře Brocken u hrobu svaté Walpurgy, která byla pochována v jeskyni, z níž později vytékal olej, který léčil neduhy a nemoci.

Čarovná moc bylin o Filipojakubské noci

Obecně je známo, že všechny byliny nabývají čarovné moci o této noci, zvláště pokud jsou sbírány přesně o půlnoci a za úplňku. Například šeřík. Většinou byl vysazován před dvory, zahrady a stavení, aby odehnal zlé síly, démony a duchy. Věřilo se, že snítka šeříku ochrání stavení a majetek před zlými čarodějnicemi.

Řada ochranných opatření proti magii

·              Nad vrata se dávaly ochranné byliny, například černobýl, ratolesti lípy

·              Na práh chléva se sypal písek či se pokládaly husté travnaté drny

·              Stavení se kropilo svěcenou vodou

·              Také se psaly tajuplné názvy svěcenou křídou

·              Za okna se kladla ostrá proutí vrby či šípky, aby se čarodějnice poranila

Nejjistější bylo čarodějnici spálit.