Zhruba dvacítka žáků naší školy pod vedením místostarosty města Vojtěcha Michálka, ředitelky základní školy Hany Lehnerové, učitelky Radky Balážové a kryrského faráře Josefa Hurta odcestovala na pozvání pana Haralda Richtera ve dnech 14. – 16. června 2012 do Německa. Dovolte mi, abych na těchto stránkách uvedl vyprávění jedné z účastnic tohoto výletu, slečny Ingrid Burdové. Fotografie laskavě poskytl Vojtěch Michálek.

Ingrid Burdová 

Výlet 9. ročníku ZŠ Kryry do Německa

KRONACH                                                                                                 (1. den)

Dopoledne:

Je čtvrtek a všichni jsme se jako každé jiné ráno shromáždili před budovou školy. Tento den byl ale něčím výjimečný. Prozrazovala to i atmosféra, ve které bylo cítit vzrušení a napětí plné očekávání. Čekal nás výlet do Německa. Vyzbrojili jsme se dobrou náladou a mohlo se vyrazit.

Odpoledne:

Kolem poledne jsme dorazili do Kronachu, krásného městečka, kterému na samém vrcholu kopce vévodí stejnojmenná pevnost. Vystoupili jsme z autobusu a zamířili rovnou k muzeu, kde už na nás čekal profesor Harald Richter se svou ženou a paní Šárkou Dittrichovou, naší překladatelkou, která nás provázela celou cestou Německem.

Muzeum se skládalo ze tří místností, jež byly zaměřeny na historii Kryr a jejich okolí, převážně Podbořanska. Hned na začátku nás přivítal starosta města. Řekl nám něco o muzeu a jeho historii, o městu samotném i o pevnosti, kterou jsme měli později navštívit. V muzeu jsme strávili něco málo přes hodinu. Každý byl zabrán do hledání informací, dokumentů a fotografií svého města nebo vesnice.

Bohužel jsme potom museli muzeum opustit a pokračovat dál. Čekal nás oběd a cestou městem i výborná zmrzlina. Poté jsme se vydali prozkoumat zákoutí pevnosti, kde jsme si na pokojích vyložili věci a hurá na prohlídku.

Během putování pevností jsme se například dozvěděli, že pevnost byla v minulosti využívána vojáky a jejich rodinami. Za celou dobu své existence nebyla nikdy dobyta, což byla nepochybně také zásluha tří čtrnáct metrů širokých příkopů. Zajímavá byla také cesta podzemím, kde každý z nás dostal svíčku nejen proto, aby viděl na cestu, ale také aby si uměl lépe představit, jak to tenkrát chodilo. Nejsem si úplně jistá, jestli měl někdo v šeru a vlhku chodeb strach, že mu někdo zapálí záda. Navzdory obavám jsme však všichni vyšli živí a zdraví.

Večer:

Po prohlídce nás čekala už jen večeře, po které nás pan profesor pozval na společnou procházku městem. Šlo nás jen pár. Zbytek si zvolil vlastní program a zůstal buď na pokojích, nebo jako většina našich kluků sledoval mistrovství světa ve fotbale. Snad tato pevnost nepodlehne fanouškovskému nadšení našich kluků. Ale teď zpátky k naší procházce. Pan profesor nás vedl městem za jeho hradby. Cíl naší cesty ze začátku nebyl moc jasný, a tak po chvíli zazněl nápad zastavit se v kavárně na kávu a nějakou tu limonádu. Padl úder pomyslným soudcovským kladívkem - návrh byl, myslím si, jednohlasně přijat.

Po příjemném posezení jsme se pod tlakem neúprosného času museli vydat na cestu zpět do pevnosti. Pomalu se stmívalo, začínali jsme se chystat do postelí, ale na pokojích bylo stále celkem živo. Uvidíme, co nám přinese zítřek.

NORIMBERK                                                                                             (2. den)

Dopoledne:

Den jsme všichni začali většinou už kolem sedmé hodiny. Záleželo na tom, kdo kolik potřeboval času na přípravu. Na snídani jsme všichni společně dorazili v osm hodin. Poté následovalo balení, úklid pokoje a přesun k autobusu. Ten nás dovezl do Norimberku.

Autobus zastavil hned pod místním hradem. Seznámili jsme se s průvodkyní, přešli hradní příkop na vyhlídku, ze které se nám naskytl nádherný pohled na celé město. Udělali jsme si nějaké fotky. Před prohlídkou hradu jsme vyrazili prohlédnout si menší muzeum, ve kterém jsme kromě modelu hradu našli i středověké zbraně nebo výzbroj rytíře a jeho koně.

Průvodce nás provedl několika místnostmi včetně rytířského sálu, kaple a obývacího pokoje císaře. Vyprávěl nám o důležitém postavení, jaké nejen hrad, ale i město v historii zaujímaly. S naším průvodcem jsme se rozloučili u 50 metrů hluboké studny, která dříve zásobovala celý hrad pitnou vodou. Byla proto velmi pečlivě střežena. Po prohlídce jsme se vydali dolů na náměstí.

Odpoledne:

Cestou jsme shlédli městskou radnici se třemi různě zdobenými vchody. Celou dobu nás provázela vůně vyhlášených norimberských klobásek, patřících spolu s perníkem mezi místní speciality. Z vyprávění průvodkyně jsme se dozvěděli, že tradicí je také volba norimberského Ježíška, kterým se každoročně stane dívka zvolená samotnými občany města. Ta pak stojí vysoko na ochozu kostela Panny Marie a slavnostně otevírá vánoční trhy. Zbývalo nám ještě relativně dost času. Dorazili jsme na náměstí plné trhů a turistů čekajících, až odbije dvanáctá hodina a v orloji na věži kostela se rozpohybuje hned několik figurek. Sedm z nich několikrát obejde sošku sedícího Karla IV. Poté jsme pokračovali ke kostelu Svatého Vavřince, kde jsme měli dlouho očekávaný rozchod. Nebudu lhát, když řeknu, že jsme si to pořádně užili, o čemž nepochybně svědčily i tašky v našich rukách. Přes most vedoucí nad řekou Pegnitz jsme zamířili k restauraci Bratwurst Röslein, kde jsme ten den měli oběd. Čekala nás ochutnávka již zmiňovaných norimberských klobásek.

Další nocleh byl pro nás připraven v pensionu u hradu Trausnitz.

Večer:

K večeru jsme se všichni sešli na dvorku před ubytovnou, posedali si kolem stolů a každý z nás s pomocí překladatelky řekl panu Richterovi, kam se po základní škole chystá a čeho by chtěl v životě dosáhnout. Pan Richter nám na oplátku pověděl něco o sobě a o svém životě. Bylo to, řekla bych, velice příjemné zakončení dne.

WALDSASSEN                                                                                           (3. den)

Dopoledne:

Poslední den se opakoval stejný rituál jako včera. Před odjezdem se nám ještě podařilo prozkoumat hrad. Stále se využívá. Pravidelně sem přijíždějí trávit víkendy a prázdniny skupinky dětí, které se po příjezdu na hrad stanou šlechtici a nějakou dobu zde žijí jako dříve. Stačí se jen správně obléci, popřípadě si oblečení vypůjčit. My se ale vydali na cestu do Waldsassenu.

Z okraje města jsme se pomalu přesouvali přes malé náměstíčko až ke kostelu, u kterého jsme se shromáždili na další prohlídku. K našemu překvapení uměl průvodce docela dobře česky, a tak si naše překladatelka mohla alespoň trochu odpočinout. Nejspíš úplně první věc, která upoutala naše zraky hned po vstupu do kostela, byly prosklené vitríny ve výklencích. V nich byli umístěni kostlivci. Strop kostela byl pokryt bohatou štukovou výzdobou, tvořící jakýsi rám nástropních maleb. Prohlídku jsme zakončili v zadní části kostela, kde nám pan profesor se svou ženou i s průvodcem zazpívali jednu z latinských písní zpívaných ve sborech. Jejich skvělý výkon jsme s nadšením ocenili mohutným potleskem. Vždyť nikdo z nás nic podobného nečekal.

Odpoledne:

Po prohlídce jsme se po společné dohodě rozprchli z náměstíčka do města koupit poslední suvenýry a dárky. Následoval oběd a návštěva kláštera, ve kterém na nás už čekala sestra Rafaela. Ta nás zavedla do třídy církevní školy, která je součástí kláštera. Sem docházejí každé ráno dívky z celého okolí. 

Sestra Rafaela nám popsala, jak vypadá den v klášteře, jak to u nich chodí a jaké podmínky musí splňovat zájemci o vstup do řádu. Přišlo mi celkem komické, když se zmínila o dovolené. Skutečnost, že sestry mají ročně tři týdny dovolené, která pro ně znamená jen přesun do jiného kláštera, kde jsou uvolněny ze služeb a mají trochu volnější režim, mi přišla poněkud neuvěřitelná. Myslím, že i přes poutavé a zajímavé vyprávění žádná z nás nemá v nejbližší době v plánu stát se jeptiškou. Sestra Rafaela nás dále zavedla do knihovny. Byla to krásná místnost s šesti tisíci svazky.  Po celém obvodu místnosti se klenul menší balkónek, který podpíraly sochy ze dřeva znázorňující záporné lidské vlastnosti. Na zhotovení knihovny pracoval mistr se sedmnácti učni po dobu dvaadvaceti let. Následovala prohlídka galerie fotografií kláštera a života v něm i kolem něj. Teď už nás čekala jen cesta domů a rozloučení s panem profesorem, jeho paní i překladatelkou. Ovšem ne na moc dlouho, vždyť se příští týden zase všichni uvidíme na oslavách sta let školy. Prozatím tedy jen: AUF WIEDERSEHEN.

Ingrid Burdová