Pokud jde o zmíněné osmdesátky, jsou jimi myšlena osmdesátá léta minulého století a hudba, která tehdy dominovala scéně české pop music. Hasilo-li se pak v sobotu 28. července 2012 za budovou obecního úřadu něco, pak to byla především žízeň a v grilovací popelnici se od odpoledních hodin točila pěkná vepřová kýta.

Vítejte v Kolešově!

Místní sbor dobrovolných hasičů uspořádal také letos (vloni u příležitosti křestu obecního grilu to bylo poprvé) prázdninové setkání při pěkné písničce, sklence nějakého toho ušlechtilého moku a něčeho dobrého na zub. Už od odpoledních hodin se za obecním úřadem rozpaloval gril, stavěl stan a přinášely se židle a stoly. Posezení bylo připraveno pro zhruba padesátku hostí a dlužno podotknout, že ve finále nestačilo a v průběhu večera bylo nutno ještě nějaký nábytek přidávat. V jednu chvíli totiž bylo na místě šedesát návštěvníků.

V šest hodin sousedské posezení v Kolešově vypuklo. Ačkoli byla akce určena především dospělým, v mnoha případech je samozřejmě doprovodily i děti. Nebylo to pochopitelně nic proti ničemu, kolešovský areál za úřadem je vybaven dětským hřištěm, které by mohlo závidět i leckteré město – chybí snad jen bazén, který by za parného, dusného podvečera určitě bez využití nezůstal, to je ovšem otázka pro místního starostu. Podle informací, které mám v tuto chvíli k dispozici, se však žádný aquapark v Kolešově nechystá.

Přišli tedy mladí i staří. Zmíněné parné počasí přineslo občas krátkou, nevýznamnou dešťovou přeháňku, která byla naprosto bez problémů přečkána pod střechou stanu. Příjemný večer tak ozvláštnila i duha, která se objevila nad střechami kolešovských domů.

Jídla a pití bylo hojně. Někteří návštěvníci akce si připravili nějaké chuťovky i doma a přinesli je s sebou, na místě pak byly nabízeny nakládané buřty a samozřejmě se čekalo na nefalšovaný hasičský stejk, který se zatím rožnil v obecním grilu.

Pro dospělé byla také připravena řada soutěží, například v pití piva. Pánové se potýkali s půllitrem, dámy s třetinkou. V ženské soutěži přitom došlo k drobnému excesu, kdy budoucí vítězka byla tak žízniva, že než stačila být soutěž odstartována, dobře polovičku poháru zlatavého moku měla už v sobě, což bylo zcela unfér zvýhodnění.

O to tu ale vůbec nešlo. Kýta byla hotova a mohlo se jít porcovat. Tohoto úkolu se ujal starosta Porazík, který z ugrilované vepřové končetiny odkrajoval plátky voňavého masa s grácií a zručností kuchařského mistra. Ke stejku se podával chleba, hořčice, kdo chtěl, dostal i kyselou okurku nebo porci křenu. Cena luxusní – 25 korun za kus. Netrvalo dlouho a na stole, na němž se porcovalo, zůstaly jen kosti a prázdná třílitrovka od okurek.

Nebylo toho málo? „To je otázka pro budoucnost,“ říká starosta Václav Porazík, který urval jednu z posledních porcí. „Nevěděli jsme, jak velký bude zájem,“ vysvětluje k tomu i místostarosta Svítil, „Vloni se po kýtě zaprášilo velmi podobně jako letos, ale tehdy byla zadarmo.“

Pivo došlo půl hodinku před půlnocí, i tak se ještě sedělo. Poslední odcházeli domů až v půl třetí ráno. Akce se vydařila, dorazilo pomalu půl vsi a strávili pěkný, příjemný večer. Druhý ročník obecní grilovačky tak potvrdil platnost, smysluplnost této nově založené tradice a chuť obyvatel Kolešova sejít se, pobavit se a společně se poveselit. Nezbývá tedy než dodat na shledanou příští rok!

VIDEO VE 3D

Zhruba dvacítka žáků naší školy pod vedením místostarosty města Vojtěcha Michálka, ředitelky základní školy Hany Lehnerové, učitelky Radky Balážové a kryrského faráře Josefa Hurta odcestovala na pozvání pana Haralda Richtera ve dnech 14. – 16. června 2012 do Německa. Dovolte mi, abych na těchto stránkách uvedl vyprávění jedné z účastnic tohoto výletu, slečny Ingrid Burdové. Fotografie laskavě poskytl Vojtěch Michálek.

Ingrid Burdová 

Výlet 9. ročníku ZŠ Kryry do Německa

KRONACH                                                                                                 (1. den)

Dopoledne:

Je čtvrtek a všichni jsme se jako každé jiné ráno shromáždili před budovou školy. Tento den byl ale něčím výjimečný. Prozrazovala to i atmosféra, ve které bylo cítit vzrušení a napětí plné očekávání. Čekal nás výlet do Německa. Vyzbrojili jsme se dobrou náladou a mohlo se vyrazit.

Odpoledne:

Kolem poledne jsme dorazili do Kronachu, krásného městečka, kterému na samém vrcholu kopce vévodí stejnojmenná pevnost. Vystoupili jsme z autobusu a zamířili rovnou k muzeu, kde už na nás čekal profesor Harald Richter se svou ženou a paní Šárkou Dittrichovou, naší překladatelkou, která nás provázela celou cestou Německem.

Muzeum se skládalo ze tří místností, jež byly zaměřeny na historii Kryr a jejich okolí, převážně Podbořanska. Hned na začátku nás přivítal starosta města. Řekl nám něco o muzeu a jeho historii, o městu samotném i o pevnosti, kterou jsme měli později navštívit. V muzeu jsme strávili něco málo přes hodinu. Každý byl zabrán do hledání informací, dokumentů a fotografií svého města nebo vesnice.

Bohužel jsme potom museli muzeum opustit a pokračovat dál. Čekal nás oběd a cestou městem i výborná zmrzlina. Poté jsme se vydali prozkoumat zákoutí pevnosti, kde jsme si na pokojích vyložili věci a hurá na prohlídku.

Během putování pevností jsme se například dozvěděli, že pevnost byla v minulosti využívána vojáky a jejich rodinami. Za celou dobu své existence nebyla nikdy dobyta, což byla nepochybně také zásluha tří čtrnáct metrů širokých příkopů. Zajímavá byla také cesta podzemím, kde každý z nás dostal svíčku nejen proto, aby viděl na cestu, ale také aby si uměl lépe představit, jak to tenkrát chodilo. Nejsem si úplně jistá, jestli měl někdo v šeru a vlhku chodeb strach, že mu někdo zapálí záda. Navzdory obavám jsme však všichni vyšli živí a zdraví.

Večer:

Po prohlídce nás čekala už jen večeře, po které nás pan profesor pozval na společnou procházku městem. Šlo nás jen pár. Zbytek si zvolil vlastní program a zůstal buď na pokojích, nebo jako většina našich kluků sledoval mistrovství světa ve fotbale. Snad tato pevnost nepodlehne fanouškovskému nadšení našich kluků. Ale teď zpátky k naší procházce. Pan profesor nás vedl městem za jeho hradby. Cíl naší cesty ze začátku nebyl moc jasný, a tak po chvíli zazněl nápad zastavit se v kavárně na kávu a nějakou tu limonádu. Padl úder pomyslným soudcovským kladívkem - návrh byl, myslím si, jednohlasně přijat.

Po příjemném posezení jsme se pod tlakem neúprosného času museli vydat na cestu zpět do pevnosti. Pomalu se stmívalo, začínali jsme se chystat do postelí, ale na pokojích bylo stále celkem živo. Uvidíme, co nám přinese zítřek.

NORIMBERK                                                                                             (2. den)

Dopoledne:

Den jsme všichni začali většinou už kolem sedmé hodiny. Záleželo na tom, kdo kolik potřeboval času na přípravu. Na snídani jsme všichni společně dorazili v osm hodin. Poté následovalo balení, úklid pokoje a přesun k autobusu. Ten nás dovezl do Norimberku.

Autobus zastavil hned pod místním hradem. Seznámili jsme se s průvodkyní, přešli hradní příkop na vyhlídku, ze které se nám naskytl nádherný pohled na celé město. Udělali jsme si nějaké fotky. Před prohlídkou hradu jsme vyrazili prohlédnout si menší muzeum, ve kterém jsme kromě modelu hradu našli i středověké zbraně nebo výzbroj rytíře a jeho koně.

Průvodce nás provedl několika místnostmi včetně rytířského sálu, kaple a obývacího pokoje císaře. Vyprávěl nám o důležitém postavení, jaké nejen hrad, ale i město v historii zaujímaly. S naším průvodcem jsme se rozloučili u 50 metrů hluboké studny, která dříve zásobovala celý hrad pitnou vodou. Byla proto velmi pečlivě střežena. Po prohlídce jsme se vydali dolů na náměstí.

Odpoledne:

Cestou jsme shlédli městskou radnici se třemi různě zdobenými vchody. Celou dobu nás provázela vůně vyhlášených norimberských klobásek, patřících spolu s perníkem mezi místní speciality. Z vyprávění průvodkyně jsme se dozvěděli, že tradicí je také volba norimberského Ježíška, kterým se každoročně stane dívka zvolená samotnými občany města. Ta pak stojí vysoko na ochozu kostela Panny Marie a slavnostně otevírá vánoční trhy. Zbývalo nám ještě relativně dost času. Dorazili jsme na náměstí plné trhů a turistů čekajících, až odbije dvanáctá hodina a v orloji na věži kostela se rozpohybuje hned několik figurek. Sedm z nich několikrát obejde sošku sedícího Karla IV. Poté jsme pokračovali ke kostelu Svatého Vavřince, kde jsme měli dlouho očekávaný rozchod. Nebudu lhát, když řeknu, že jsme si to pořádně užili, o čemž nepochybně svědčily i tašky v našich rukách. Přes most vedoucí nad řekou Pegnitz jsme zamířili k restauraci Bratwurst Röslein, kde jsme ten den měli oběd. Čekala nás ochutnávka již zmiňovaných norimberských klobásek.

Další nocleh byl pro nás připraven v pensionu u hradu Trausnitz.

Večer:

K večeru jsme se všichni sešli na dvorku před ubytovnou, posedali si kolem stolů a každý z nás s pomocí překladatelky řekl panu Richterovi, kam se po základní škole chystá a čeho by chtěl v životě dosáhnout. Pan Richter nám na oplátku pověděl něco o sobě a o svém životě. Bylo to, řekla bych, velice příjemné zakončení dne.

WALDSASSEN                                                                                           (3. den)

Dopoledne:

Poslední den se opakoval stejný rituál jako včera. Před odjezdem se nám ještě podařilo prozkoumat hrad. Stále se využívá. Pravidelně sem přijíždějí trávit víkendy a prázdniny skupinky dětí, které se po příjezdu na hrad stanou šlechtici a nějakou dobu zde žijí jako dříve. Stačí se jen správně obléci, popřípadě si oblečení vypůjčit. My se ale vydali na cestu do Waldsassenu.

Z okraje města jsme se pomalu přesouvali přes malé náměstíčko až ke kostelu, u kterého jsme se shromáždili na další prohlídku. K našemu překvapení uměl průvodce docela dobře česky, a tak si naše překladatelka mohla alespoň trochu odpočinout. Nejspíš úplně první věc, která upoutala naše zraky hned po vstupu do kostela, byly prosklené vitríny ve výklencích. V nich byli umístěni kostlivci. Strop kostela byl pokryt bohatou štukovou výzdobou, tvořící jakýsi rám nástropních maleb. Prohlídku jsme zakončili v zadní části kostela, kde nám pan profesor se svou ženou i s průvodcem zazpívali jednu z latinských písní zpívaných ve sborech. Jejich skvělý výkon jsme s nadšením ocenili mohutným potleskem. Vždyť nikdo z nás nic podobného nečekal.

Odpoledne:

Po prohlídce jsme se po společné dohodě rozprchli z náměstíčka do města koupit poslední suvenýry a dárky. Následoval oběd a návštěva kláštera, ve kterém na nás už čekala sestra Rafaela. Ta nás zavedla do třídy církevní školy, která je součástí kláštera. Sem docházejí každé ráno dívky z celého okolí. 

Sestra Rafaela nám popsala, jak vypadá den v klášteře, jak to u nich chodí a jaké podmínky musí splňovat zájemci o vstup do řádu. Přišlo mi celkem komické, když se zmínila o dovolené. Skutečnost, že sestry mají ročně tři týdny dovolené, která pro ně znamená jen přesun do jiného kláštera, kde jsou uvolněny ze služeb a mají trochu volnější režim, mi přišla poněkud neuvěřitelná. Myslím, že i přes poutavé a zajímavé vyprávění žádná z nás nemá v nejbližší době v plánu stát se jeptiškou. Sestra Rafaela nás dále zavedla do knihovny. Byla to krásná místnost s šesti tisíci svazky.  Po celém obvodu místnosti se klenul menší balkónek, který podpíraly sochy ze dřeva znázorňující záporné lidské vlastnosti. Na zhotovení knihovny pracoval mistr se sedmnácti učni po dobu dvaadvaceti let. Následovala prohlídka galerie fotografií kláštera a života v něm i kolem něj. Teď už nás čekala jen cesta domů a rozloučení s panem profesorem, jeho paní i překladatelkou. Ovšem ne na moc dlouho, vždyť se příští týden zase všichni uvidíme na oslavách sta let školy. Prozatím tedy jen: AUF WIEDERSEHEN.

Ingrid Burdová

Již nějaký čas bylo předem avizováno, že se naše obec letos zúčastní soutěže „Klání o krakovecký meč“, kterou v sobotu 9. června 2012 uspořádal Svazek měst a obcí Rakovnicka.

Zpráva se - samozřejmě až poté, co byla víc než aktuální, když už doslova hořela - rozšířila (náhle…) rychlostí blesku mezi zájemce. V jednu chvíli vše také nasvědčovalo tomu, že by v Kolešově sestavili družstva dokonce dvě. Žel sejde se situace s náhodou - a je po plánech. Doslova výživné je to v okamžiku, kdy se v předmětný den ráno v osm hodin odjíždí a do připraveného týmu máte místo sedmi jen čtyři soutěžící, a to včetně starosty.

Přesto všechno nakonec dobře dopadlo - z Kolešova odjelo regulérní soutěžní družstvo ve třech osobních vozech, celkem o sedmi členech - a k tomu doprovod (kuchař, masér, kadeřník, manažer, ..atd.)

Příjezd na „místo činu“ (rozuměj: obec Krupá, jejíž zástupci se v loňském ročníku soutěže „Klání o krakovecký meč“ umístili jako první) tak vyšel přesně na devátou hodinu ranní, přičemž bojový plac v Krupé byl již řádně zaplněn.

Kolešov tu vystavěl svou „bojovou základnu“, přičemž poté se každý ze zúčastněných měl možnost náležitě posilnit (někdo pivko někdo cígo), vyfasovat poukázky na jídlo a pití od Svazku měst a obcí Rakovnicka - a pak už proběhlo zahájení turnaje.

Je na místě říci, že do Krupé v sobotu 9. 6. 2012 dorazilo celkem sedm družstev: reprezentovaly obce Krupá, Kroučová, Kolešovice, Kolešov, Pšovlky, Rakovník a Senomaty. Soutěže pak byly čtyři dopoledne a čtyři odpoledne, přičemž celkový vítěz získal trofej „Klání o krakovecký meč“ pro rok 2012 - a právo pořádání příštího ročníku na domácí půdě.

Celý den skvostně odmoderovali jednooký rytíř a starý šéf hasičů.

V první soutěži bylo nutno ruční pumpou srazit pyramidu z plechovek, a to co nejvíce krát v rozmezí tří minut. Naše družstvo to dokázalo třináctkrát a společně ještě s jedním týmem to byl počet nejvyšší.

Další disciplína spočívala ve sbírání praporků ze země po dráze sestavené ze špalků a prken. Po takovémto chodníčku bylo třeba projít trať, sbírat praporky, nedotknout se země - a být nejrychlejší. Nebýt nešťastného klopýtnutí na startu jednoho z našich závodníků, byla by i zde druhá výhra, ale Kolešovské potěšilo i místo druhé. Do třetí disciplíny pak nastupovali za družstvo jednotlivci a tohoto úkolu se za nás ujal Michal Koukal. Jsa připásán ke stromu gumovým lanem musel přes jeho protitah dojít co nejdále - a místo, kam dorazil, označit na zemi praporkem. Michal si do této soutěže velice věřil a podpořen sportovní obuví v podobě kopaček na to vlétl, nicméně ze tří pokusů se podařil zapíchnout pouze jeden praporek, který stál a mohl být takto započítán. Byl to pokus číslo tři a takové bylo i pořadí družstva po ukončení tohoto kola.

Jako poslední soutěž před obědem bylo soupeření se zdatným šéfem hasičů - v kartách - a do této role se podruhé pustil Michal. Z této soutěžní disciplíny pro Kolešov pak plynul plný počet bodů, tedy na oběd se šlo SPOLEČNĚ A S CHUTÍ.

Co pořadatelé v poledne nabídli? Knedlo, zelo a flákotu vepřového k tomu. Bezchybné!

Po obědě se představil i „Železný muž“, na jehož těle jeho asistenti rozbili palicí obrubník. Vepřová s knedlíkem a se zelím a obrubník byl ovšem mimo program soutěže.

A máme tu nástup druhé poloviny soutěžního dne, kdy stále v myšlenkách soutěžících proplouvá ta na trofej nejcennější. Ale to je právě to, co tvoří bojového ducha. Pátá soutěž byla pak právě tou, která týmu řekla, že na prvenství musí být větší snaha. Zde šlo o protahování člena družstva lanovou sítí skrz naskrz a tam bohužel přišlo veškeré naše snažení vniveč a družstvo se poprvé ocitlo na samém konci bodování kola. Možná však tato ztráta byla tím, co nakoplo družstvo v soutěži následující, kde chlapi fantasticky prolétli opičí dráhou a opět získali plný počet bodů. V této disciplíně jsme zaznamenali také první zranění. Šlo to až do krve, ale obešlo se to bez sanitky a následné anestézie a operačního výkonu.. Další kolo bylo opět bez zisku bodu, neboť zde se jednalo o chuťové buňky pivařů a muselo se najít ze čtyř druhů zlatavého moku jedno vyvolené (Krušovice - sponzor klání). Tady kolešovští selhali a nezbylo jim, než s nadějí vyčkávat další soutěž. Ta se ukázala jako zlomová - v ní šlo o to porazit dvanáct lahví od piva hodem požární hadice. V této disciplíně jasně kralovala mužstva, která mají co do činění s požárními soutěžemi, což se Kolešova netýká. S pouhými třemi shozenými lahvemi končíme opět na chvostu. Poslední soutěž spočívala v plnění džberu vodou z rybníka. Tady tým naposledy zabojoval a dosáhl třetího nejrychlejšího času.

Trojka byla vůbec číslo, které náš tým provázel celý den, a tak nám byla souzena nakonec i v celkovém pořadí. Bylo to ale o prsa – druhý tým byl pouze o jeden bod za prvním a my dva body za prvním. Celý den bylo super počasí, lidé se dobře bavili.

Zbývá dodat, že příští ročník se postěhuje do Kroučové. Tato obec se v konfrontaci s ostatními ukázala být jako nejlepší. Druhý skončili borci z Rakovníka a třetí místo patřilo Kolešovu, který reprezentovali J. Hrdličková, D. Kuciak, M. Veselý, L. Charvát, M. Koukal, J. Fojtík a M. Sokol. Ostudu rozhodně neudělali!

Nádherné odpoledne plné soutěží a her připravil Obecní úřad Kolešov ve spolupráci s místním sborem dobrovolných hasičů pro nejmenší obyvatele obce v sobotu 2. června 2012.

Na dětském hřišti za obecním úřadem se jich sešly na tři desítky. Celkem tu tak v sobotní podvečer bylo přes osmdesát lidí. Skákalo se v pytlích, chodilo na chůdách, házelo míčkem, jedly se koláče. A bylo toho mnohem víc. Vždyť organizace kolešovského Dne dětí plně zaměstnala tým deseti lidí, který se o dobrou náladu a hladký průběh odpoledne staral.

V podvečer pak byla zapálena mohutná vatra, na níž si přítomní opekli špekáčky.

V neděli 6. 5. 2012 byly na nádrži uprostřed obce odstartovány rybářské závody „Kolešovský Kačák“. Na zdejší vodě nejde zdaleka o první sportovní klání tohoto druhu, zažila jich v minulosti již několik, jen se těch minulých přítomný starosta Kolešova Václav Porazík ne a ne dopočítat.

Závody připravil, letos tuším podruhé v jejich historii, pan František Velinger. Startovné bylo sice poněkud vyšší, než bývá u podobných soutěží v okolí zvykem (400,- Kč), tomu však odpovídaly připravené ceny (navigace, kotoučová pila nebo například hodinky) a voda, která byla s to nabídnout tomu odpovídající množství ryb. Nakonec během šesti hodin, po které se v Kolešově soutěžilo, nachytalo 34 rybářů v součtu 86 m ryb! Ponejvíce kaprů, karasů nebo okounů, přičemž dílkově rekordním úlovkem byl amur o délce 71 cm (František Velinger).

Soutěžilo se dvoukolově na vodní ploše rozdělené do šesti sektorů. Znalci místní vody mi vysvětlili, že při krajích nádrže je ryb více a tedy úlovky jsou tu bohatší než třeba ve středu rybníku. Závodily tak proti sobě šestice rybářů, z nichž v každém kole bylo stanoveno pořadí a to bylo obodováno – ve finále se sčítaly dosažené body, nikoli množství a délka úlovku – tyto veličiny se pak braly v úvahu až při rovnosti bodů.

„Takhle nastavený systém hodnocení je nepoměrně objektivnější než jen měření a sčítání velikosti ryb,“ řekl organizátor soutěže František Velinger. „To pak není o ničem jiném, než o náhodě, jak dobré místo si rybář na začátku závodů vylosuje.“

S průběhem závodů byl hlavní organizátor akce spokojen. „Máme ideální počasí,“ říkal. Bylo pod mrakem, ani vedro, ani zima. Chválil však den před večerem, protože odpoledne začalo pršet – naštěstí pět minut před koncem závodů. Při vyhlašování výsledků pak už lilo doslova jako z konve, to však dobrou náladu nemohlo pokazit. Tím spíš, že o narušení stereotypu se v průběhu soutěže postaral jeden z rybářů, který své úlovky hledal nikoli pod vodní hladinou, ale vysoko nad ní v korunách stromu v zahradě za sebou nebo jiný, který se po skončení závodů vnořil do kolešovského Kačáku, aby se pokusil nalézt ztracený podběrák. Pokud jsou mé informace přesné, pak voda byla údajně teplá, jenom ten utopený podběrák nenašel.

Největší rybou ulovenou během závodů, jak už jsem zmínil výše, byl amur měřící 71 cm. Více jak sedm minut s ním bojoval právě organizátor soutěže František Velinger.

V závodech pak zvítězil pan Vrána, který byl v obou kolech ve svých sektorech nejúspěšnější a nachytal ryby v úctyhodné délce 663 cm. Druhý pan Bartoš vyhrál ve svých sektorech také obě kola, nicméně nalovil ryb o celkovém součtu velikostí o více jak metr menším. Třetím nejlepším byl pan Edl, který v jednom z kol vyhrál, ve druhém byl druhý. Celkové výsledky závodu naleznete ZDE, jen prosím o shovívavost, neboť listina, kterou tímto uvádím, prošla celým turnajem a závěrečnou průtrží mračen, proto vypadá tak, jak vypadá.

Za sponzorského přispění společnosti Sportcarp Tuněchody uspořádala 21. 4. 2012 místní organizace Českého rybářského svazu v Přílepech rybářské závody.

Na „Memoriál Jaroslava Blechy“ na Přílepské Bělidlo dorazilo sobotního rána více než 60 sportovních rybářů. Už od páté ranní probíhala prezentace a losovala se rybářská stanoviště. „To je na místním rybníku nesmírně důležité,“ prozradil Václav Porazík, který se místních závodů v minulosti již účastnil. „Nejlepší místa jsou v západní třetině nádrže – kdo si vylosuje tato stanoviště, je horkým kandidátem na vítězství v celé soutěži.“

Rybářské klání vypuklo úderem sedmé hodiny ranní - závodilo se způsobem „chyť a pusť“ – ryby tedy musely být po změření a zapsání puštěny zpět. Měřily se a hodnotily všechny úlovky nad 20 cm, přičemž každý centimetr znamenal do konečného hodnocení jeden bod. Až do dvou hodin po poledni se tak kolem Přílepského Bělidla ozývalo volání „Míra!“, přičemž nebyl přivoláván k jednotlivým rybářům žádný Miroslav, nýbrž sudí, kteří úlovek přeměřili a zapsali – jak do svých poznámek, tak do karty každého z rybářů.

Obdivuhodné byly především děti, které se závodů, ať již aktivně nebo pouze pasivně - jako diváci a fandové – účastnily. Především po ránu byla totiž u vody lezavá, nepříjemná zima. Přesto žádné z přítomných děcek nefňukalo, nezlobilo – příkladně se tento rybářský potěr radoval ze všech úlovků a dojemně se svěřoval se svými prvními úspěchy i zkušenostmi.

Děti byly také hodnoceny ve zvláštní kategorii. V té zvítězil Jan Mareš se ziskem 81 bodů, na dalších místech se umístili Michal Pešek (63 bodů) a Petr Šťástka (57 bodů). Další kategorií byla ta dívčí (ženská) a tady se z prvenství radovala Lucie Švarcová se 49 body. V globálním hodnocení všech 63 účastníků Memoriálu na první místo dosáhl František Velinger s 303 body, druhé místo obsadil Pavel Mareš (184 bodů) a třetí skončil Josef Slanař (169 bodů).

A kolik se za sedm hodin závodů ryb dohromady nachytalo? „Kdybyste je seřadili za sebe,“ počítá ředitel závodu Vítězslav Kühn po jeho skončení, „byla by to řada – převážně kaprů – dlouhá 23 metrů.“

Závěrem je nutné ocenit práci celého organizačního týmu závodů, v jehož čele stáli před chvilkou zmíněný Vítězslav Kühn a Jan Liščák. Poděkovat děvčatům, která v průběhu celé soutěže neúnavně obíhala rybník, měřila a zapisovala úlovky. Ženám, které se po celý den staraly o občerstvení sportovců a neposlední řadě také firmě Sportcarp Tuněchody, která dodala ceny. Těch bylo tolik, že málokdo přišel zkrátka – děti byly odměněny úplně všechny a i ti, kteří celkově skončili ve druhé či třetí desítce hodnocených, si nějakou maličkost odnesli.

Jak už jsme na tomto místě informovali, Kolešov dostal jako sponzorský dar několik kamenů z lomu Brant u Rakovníka, které by měly zušlechtit náves obce. Vybrat si je byl přímo na místě starosta Porazík s místostarostou Svítilem.

Celkem čtyři žulové balvany o celkové váze 8,3 tuny byly ve středu 28. 3. 2012 dopoledne usazeny vprostřed kolešovské návsi. Předcházela tomu druhá návštěva kamenolomu Brant sponzorující společnosti Froněk s. r. o., kde byly předem vybrané kameny naloženy na nákladní vůz.

Tuhle nesnadnou, více jak hodinu trvající operaci, kdy s balvany z posledního odstřelu zápolil nakladač Komatsu, doprovázelo chladné, byť slunečné počasí a čerstvý studený vítr. Především s největším kolešovským kamenem byl problém, protože se ne a ne vejít do čelistí nakladače. A když ten ho nakonec uchopil a zvedl nad korbu nákladní tatry, nebyl ho dlouho s to uložit. Nakonec všechno ale dobře dopadlo a náklaďák se z lomu vydal na cestu ke Kolešovu.

Objednaný jeřáb dorazil do vesnice krátce před desátou hodinou. Práci v Kolešově komplikovala vodou nasáklá půda návsi, která se pod sedmadvacet tun těžkým jeřábem bořila tak, že zavládly obavy, aby se stroj z místa nakonec vůbec dostal.

Skládání žulových kamenů pak trvalo bezmála dvě hodiny. Novou dominantu návsi bylo třeba na místo nějak uložit, to aby splňovala svůj estetický účel. Před polednem bylo hotovo – kolešovským už teď nezbývá, než nové kamenné „zátiší“ dorazit – nějakou dřevinou, mulčovací kůrou nebo kačírkem. Už teď je ale zřejmé, že původní záměr, tedy rozdrobit plochu návsi, se vydařil.

Kdo má po ruce 3D brýle, zvu ho na malou prostorovou procházku…

Kolešov by se v příštím roce chtěl ucházet o prestižní titul „Vesnice roku“. To je soutěž, jejímž cílem je v Programu obnovy venkova snaha povzbudit obyvatele venkova k aktivní účasti na rozvoji svého domova, zveřejnit rozmanitost a pestrost uskutečňovaní programů obnovy vesnic a upozornit širokou veřejnost na význam venkova. Poprvé byla vyhlášena Spolkem pro obnovu venkova ČR v roce 1995 pod názvem „Soutěž o nejzdařilejší program obnovy vesnice”, od roku 1996 je jedním z vyhlašovatelů Ministerstvo pro místní rozvoj a Svaz měst a obcí ČR. Ministerstvo zemědělství se mezi vyhlašovatele připojilo v roce 2007.

S tím v nemalé míře souvisí i snaha vedení obce svou ves pokud možno nějak zušlechtit. „Na nové chodníky,“ říká starosta Kolešova Václav Porazík, „bez dotačního titulu z Kraje nedosáhneme. Co ale v rámci svých možností, tedy bez výrazných finančních nákladů, udělat můžeme, to je například vylepšení naší návsi.“

Ta je v současnosti podle pana starosty téměř regulérním fotbalovým hřištěm: „Jenom veliká zatravněná plocha.“

Co ale s ní?

Jako sponzorský dar poskytla společnost Froněk s. r. o. Kolešovu několik kamenů ze svého lomu Brant u Rakovníka. „Já jsem nějak stylizované kamenné kvádry viděl v obci Zichovec u Slaného,“ svěřuje se starosta Porazík, „a ten nápad se mi líbil. Samozřejmě to nemůže být jenom o kusu skály, k tomu bude muset přijít třeba také nějaká mulčovací kůra a rostlina, třeba thuje nebo zakrslá borovice, aby to nějak vypadalo.“

Kamenolom Brant: (zleva) Josef Trejbal (jeřábník), Stanislav Kalabus (vedoucí kamenolomu), Václav Porazík  a Václav Svítil (starosta a místostarosta Kolešova)

Ve středu 14. března si slíbené kameny přímo na místo odjel prohlédnout a vybrat starosta Porazík s místostarostou Svítilem. Pro kolešovskou náves pak vytipovali žulové kvádry tak úctyhodné, že tu v budoucnosti vytvoří doslova skalní zátiší.

Přitom to výběr nebyl vůbec jednoduchý. Nejen z estetického, ale především z technického hlediska. On totiž takový „kamínek“ váží bezmála dvacet tun: to na snímku vpravo vysvětluje jeřábník Josef Trejbal, který bude mít nakládku a vykládku sponzorského daru pro Kolešov na starosti.

Kolešovská náves se tak v příštích dnech změní. Travnatá plocha se solitérními kameny rozdrobí a snad jí to prospěje.

Vedení obce i touto cestou za sponzorský dar společnosti pana Jaroslava Froňka děkuje.

Sobota 11. února 2012 patřila v Kolešově maskám. Na obou bálech, dětském i pro dospělé, se organizačně podílel obecní úřad ve spolupráci s místním sborem dobrovolných hasičů.

Maškarní rejdění pro děti aneb Diskotačení se zvířátky

Bezmála šedesátka lidí se sešla tři hodiny po poledni v místním kulturáku, který byl v tuto hodinu určen především dětem; a dlužno podotknout, že ty, které dorazily, neměly šanci litovat jediné promarněné vteřiny.

Dvě hodiny se tu totiž o jejich zábavu skvostně staral tým Jana Ladry a děti si měly možnost zahrát, zazpívat a zatančit s Bárou, myšákem Eduardem i medvídkem Bobíškem. Především obě zvířátka dokázala brzy eliminovat počáteční dětské rozpaky a malí návštěvníci bálu brzy zapomněli i na své rodiče, kteří je doprovázeli.

A koho bylo možno toto kolešovské odpoledne potkat? Masek bylo nepřeberně: od vodníka, přes Batmana a čaroděje nebo Shreka po vílu či zdravotní sestřičku.  A to jsem samozřejmě nejmenoval všechny. Nejsladší byli snad Čmeldové v podání ročních dvojčat Káji a Filipa Rajchmannových.

Kája Rajchmannová

V závěru odpoledne došlo i na vyhlášení nejlepších masek. Jen pro pořádek uvádím, že porota za nejlepší masku označila Vílu (Štěpánka Valuchová), ale o to tu skutečně nešlo. Cenu si zasloužily všechny přítomné děti a organizátorům akce patří za sobotní odpoledne pro děti dík.

Štěpánka Valuchová

Maškarní bál pro dospělé

Od osmi večer se kolešovský sál zaplnil podruhé. I na maškarní pro ty dříve narozené si našlo cestu zhruba padesát lidí. V maskách i bez nich. O hudební doprovod celého večera se postaral pan Kratina a přes rozpačitý začátek, kdy vyhrával prázdnému parketu, se s přibývajícím časem účastníci bálu lepšili, až nakonec nebylo pod pódiem pomalu k hnutí.

I tady se masky hodnotily, i tady se rozdávaly odměny. Sladké, protože pro nejlepší byl připraven nádherný dort. Což vzhledem k tomu, že například první místo porota udělila hned třem maskám, bylo jen o malém soustu. Ale ani tady se samozřejmě na ceny nehrálo. Šlo tu o příjemné sousedské setkání, přičemž starosta obce jen zalitoval, že si do sálu nenašlo cestu více lidí.

Kdo ale přišel, nelitoval

.  

V pátek 18. listopadu 2011 uspořádal Sbor dobrovolných hasičů v Kolešově Posvícenskou zábavu. Taková akce se původně odehrávala jako vzpomínková slavnost na posvěcení kostela (výraz „posvícení“ znamená totiž totéž co „posvěcení“). Traduje se, že první posvícení slavil při svěcení chrámu v Jeruzalémě král Šalomoun. Vzhledem k nejednotnosti oslav posvícení a tudíž nepracovních dnů v rámci císařství nařídil císař Josef II. roku 1786 po celé zemi slavit posvícení třetí říjnovou neděli po svátku svatého Havla; odtud se odvozuje také často používaný termín Havelské nebo také císařské posvícení. Novodobě v obcích, kde není známé datum posvěcení kostela nebo kde žádný kostel není, se drží dále tzv. císařského posvícení, jinak přešli k oslavám na den známého data. V roce 1918, při vzniku naší republiky, silně ožila tradice svatováclavská, proto v některých vsích si zavedli hody svatováclavské. A je zajímavé, že se tak stalo i v několika německých vsích v sudetském území. V dnešní době se však stále více stává, že se vesničané sami mezi sebou dohodnou, kdy si posvícení udělají, a tak ho mohou mít každý rok v jiném datu.

Kolešovští hasiči učinili právě tak. Zdejší Posvícenskou zábavu uspořádali ve zbrusu novém sále kulturního domu, který v uplynulých pěti měsících obec zvelebila nákladem dvou set tisíc korun. Na opravách sálu pracovali lidé z obce a odvedli obdivuhodný kus poctivé práce. „Manžela jsem posledního půl roku moc neviděla,“ svěřila se Věra Porazíková, choť zdejšího starosty. Ten dodal, že často z noční směny běžel rovnou do kulturáku, aby i on přiložil ruku k dílu. Práce to prý byla ale velmi „prašná“, takže pokud byla řeč o nákladech na rekonstrukci, je do ní zahrnuto i nějakých tisíc piv, která při této rachotě padla na oltář žíznivým hrdlům. Oprava sálu tak probíhala z velké části formou jakési svépomoci.

V kulturáku bylo nabito - dorazilo neskutečné množství lidí a v sále jich ve finále bylo na sto padesát. Vzhledem k tomu, že v současnosti má Kolešov necelých sto třicet obyvatel, byli tu všichni včetně kojenců – a ještě někdo navíc. Ona již svépomocná, sousedská vzájemnost byla nepřehlédnutelná, všudypřítomná.

Krátce po dvacáté hodině na zahájení slavnosti vystoupil dívčí mažoretkovský soubor Perličky z Kryr. Na půdě Kolešova je přivítal pan Šibor, který se ujal moderování celého večera. Po tanečním vystoupení si slovo vzal starosta Kolešova Václav Porazík. Krátce pohovořil o průběhu rekonstrukce sálu, všem za jejich obětavou pomoc poděkoval, přičemž vyzdvihl tři z místních, kteří na opravách odvedli největší díl práce. Spolu s místostarostou Václavem Svítilem jmenovaným pak předal drobné věcné dárky.

Slavnostně byl odhalen a představen také erb Kolešova. Ten od nynějška zdobí pódium zrenovovaného sálu a podle pana starosty má symbolizovat především historické propojení dvou národů zde žijících, tedy Čechů a Němců.

K tanci i poslechu vyhrávalo po celý večer uskupení Premiéra z Pecínova. Nejprve tedy spíš k poslechu, protože hromadněji se parket sálu zaplnil až po dvaadvacáté hodině – pak na něm však nebylo k hnutí až do časných ranních hodin sobotního dne.

Organizátoři akce připravili také bohatou tombolu. Měla šestaosmdesát pěkných cen a za prodej lístků do ní bylo vybráno více než osmnáct tisíc korun. Výtěžek z tomboly poputuje do hasičské pokladny, přičemž zástupci místního SDH slíbili, že je rozpustí v akcích pořádaných ve prospěch obce.

Posvícenská zábava v Kolešově se vydařila. Občané obce na ní důstojně přijali za svůj nově opravený sál, v němž - jak přislíbil starosta Václav Porazík - se podobných akcí dočkají pěti, možná šesti do roka. Za svůj o to víc, že si ho opravili sami - bez vynaložení dramatičtějších finančních nákladů.