Začít musím asi vzpomínkou na 20. duben letošního roku, kdy byl na místním hřbitově pochován otec Josef Šimon. Tehdy totiž padla otázka, jestli Kryry budou mít nového faráře. „Ustanovení nového administrátora je výhradně v pravomoci našeho pana biskupa,“ řekl tehdy kancléř litoměřického biskupství Mgr. Marek. Litoměřický biskup Mons. Jan Baxant se pak k problematice nového kryrského faráře vyjádřil velice opatrně – řekl, že se musíme všichni společně modlit, aby se tenhle malý zázrak uskutečnil.
Ku chvále kryrských obyvatel je třeba říci, že se zřejmě modlili vehementně. Nový farář je tady – jmenuje se Josef Hurt a je mu 46 let. Na místní faře jsem na něj narazil v okamžiku, kdy z červeného fordu tahal kufr s osobními věcmi a přivítal mě v místnosti, jejíž samozřejmou součástí byl rotoped, počítač a mobilní telefon píchnutý do nabíječky. Tedy poskytl mi pohled na služebníka božího poněkud neortodoxní.
Jak Vám mohu říkat?
V Čechách mi (také) říkají pane Hurte. Někde mi říkají pane faráři nebo i padre Pumo - takovou jsem si vysloužil přezdívku… tu jsem dostal od jednoho kamaráda, když mě viděl v tričku s nápisem Puma a přes něj štolu při požehnání městským slavnostem v Hrobě.
Proč jste farářem? Proč ne lékařem nebo inženýrem?
Pocházím z Moravy, z Brna. Znamená to například také to, že mám jako každý jihomoravák kladný vztah k vínu - samozřejmě i k mešnímu… (smích…) Vyrostl jsem ve věřící rodině. To je asi ten základní předpoklad, kam jsem se potom ubíral. Myšlenkou stát se knězem jsem se vážně zabýval už na střední škole – mimochodem podotýkám, že i můj otec chtěl jít stejnou cestou, takže jsme to měli možná v rodině. Po maturitě jsem tak vstoupil do litoměřického semináře. To byl rok 1984 a byl to můj první kontakt se severními Čechami.
Na faráře jste velice mladý… kontaktoval jsem vás přes mobilní telefon, na stole leží notebook, přijel jste autem. Máte tu tedy věci, které jsou farářům jaksi upírány.
Zdá se, že lidé mají pocit, že jsou jen staří faráři. A když jsou mladší, tak jsou překvapení. Proti předešlému faráři je to určitě změna. Víte, svět se mění a církev samozřejmě také. Mám tady počítač a mám ho zapnutý téměř stále. Nakonec i papež Benedikt XVI. nás, kněží, vloni a letos povzbudil: „Nebojte se internetu!“ Někteří novináři to nazvali: „Jděte a blogujte…“ A já se snažím. Mám svoje internetové stránky, mám svůj profil na facebooku, jsem schopen komunikovat e-mailem nebo třeba prostřednictvím SKYPE. Je to důležité především v tom okamžiku, kdy je farářů málo. Já mám tady například na starosti hned několik farností, kromě kryrské dalších pět. V některých není ani kostel a pak je to věcí hledání – a někdy i experimentů. Záleží, jaký typ aktivity ta či ona církevní komunita potřebuje. Ve finále jí pak nemusí nutně být klasické nedělní bohoslužby, ale v některých obcích jsou aktivní občanská sdružení, dělají se koncerty, různá setkání a tam se setkávám s lidmi. S mladší generací se pak potkávám, už jsme o tom mluvili, na internetu. A ať je to u mě věc jakkoliv uživatelská, mohu při službě kněze vyjít z určité uzavřenosti, ohraničenosti.
Kde jste doposud působil? A jste tady na stálo?
Rok v Ústí nad Labem jako vysokoškolský kaplan, a před tím devět roků v Mostě jako farář. Takže se průběžně stěhuji. Teď jsem v Kryrech a tady mám základnu. Ale je to velká otázka do budoucnosti, jestli tady bude kněz nastálo nebo ne. Mé působení tady je dočasné.
Most, Ústí nad Labem… to jsou velká města. Teď Kryry. Není to krok zpátky? Není to nějak za trest? Nejste rebel?
Lidé se mě na to někdy ptají. Teď, po roce působení ve funkci vysokoškolského kaplana, mám slíbeno další pokračování s tím, že teď mám čas na doktorát. Takže minimálně dva až tři roky se budu věnovat doktorátu z historie. Svoje téma, jako tezi, mám dějiny diecéze po roce 1945. Pravděpodobná komparace s polskou diecézí, kde odešlo vlastně německé obyvatelstvo také. Je to o tom, co se stalo s těmi diecézemi po odchodu německého obyvatelstva. A teď pěstuji takový ten tichý dialog s akademickou obcí, jak to kdysi nazval pan arcibiskup Duka, takže v některých aktivitách, přednáškách mám těžiště v Ústí nad Labem a tady je to právě na určitý čas, v možném horizontu okolo dvou let, abych tu pomohl některé věci dotáhnout, dovést k samostatnosti. Tato fara se může stát komunitním centrem, kam budou jezdit mladé rodiny, které nemají moc finančních prostředků na dovolenou, protože zde bude nějaká ubytovací kapacita, na farní zahradě je hezký prostor, hezká příroda a byl by tu byt, kde buď bude bydlet farář nebo nájemník, který bude pomáhat s farou. Toto je zatím taková moje prvotní vize po pár týdnech, které tu jsem. Je velmi pravděpodobné, že těžiště církevního života zůstane v Podbořanech. Lidé byli zvyklí za těch půl roku s tímto farním obvodem nějak spolupracovat.
Když jsme u toho Vašeho stěhování - trochu mi připomínáte vojáky. Tím, že vás stále stěhují sem, tam, jak je potřeba. Diecéze mezi sebou v tomto ohledu nějak spolupracují?
Farář je většinou diecézní, takže zůstává v rámci regionu, čili plus mínus kraj. V tomto případě je to Ústecký a Liberecký kraj a kousíček Středočeského. A pokud je to řádový kněz jako kolega z Liběšic, tak se může stěhovat po celé republice, kde bratři premonstráti mají působiště. Kdysi jsem byl nějakou dobu také řádový kněz, byl jsem jezuita deset let, to jsou lidé, kteří chodili hodně do světa a dneska se pohybují v misiích, říká se to mu někdy na hranici „světa víry a nevíry“. Čili nějak překračovat určité hranice.
Misie. To mi zavání Afrikou, lvy a kanibaly…
Dnes už se nic takového téměř neděje. Naopak, polští kněží říkají, že misie v Čechách je podstatně těžší, než misie v Africe anebo v Jižní Americe.
Z jakého důvodu?
Tam v těch zemích jsou lidé nějak duchovně založení, kdežto u nás mají lidé pocit, že křesťanství ztratilo svoji duchovní hodnotu.
Jsou vám blízké církve, které umožňují, aby se kněží ženili, měli potomky?
Jsem pro zdobrovolnění. Je to veliké téma, o kterém se mluví i v katolické církvi. Mělo by to být dobrovolné, aby hodnota celibátu zůstala pro ty, kteří jsou k tomu povoláni a pro ty, kteří jsou povoláni k rodině, aby mohli spojit život s rodinou…
Není otázka nebo problematika celibátu ekonomickou záležitostí? Myslím tím to, že díky celibátu bylo historicky katolickým kněžím znemožněno mít potomstvo, které by po nich pak dědilo – že se majetek církve takto nedrobil, ale naopak narůstal?
Někdy se to tak říká, ano. Zásadně však jde o duchovní princip. Velmi často se připomíná, a to je opravdu takový klasický církevní pohled, že člověk, který se plně odevzdá službě, tak není rozptylovaný. Dříve i filosofové, například ve středověku, hodně dlouho zůstávali sami. Nebo učitelky - ty ještě v první republice. Ale opravdu hodně poctivě - řada biskupů tuto otázku vznáší, že by se toto mělo upravit. Je to disciplinární zařízení a není to spojeno s věroukou. Ono zvlášť, když je málo kněží, tak je velké téma, aby ženatí muži, kteří dosáhnou věku okolo čtyřiceti, padesáti let, mohli přijmout prostor ke studiu a ke svěcení a zůstávají pak doma, stejně, jak to bylo v těch minulých stoletích. Ono se říká, že biskup má být muž jedné ženy, má být pohostinný, nemá se opíjet a podobně.
Jenže, vy už jste na to narazil, když kněz dneska přijde trošku s mandátem jako voják, který je chvilku tady, chvilku jinde, není to to pravé ořechové. Lidé dneska potřebují nějakou vazbu.
Co církev a vzdělání?
Je to paradox. Většinou se ke kněžím vzdělanost vždycky přiřazuje, i historicky. Kněží, zvláště v prvních staletích, byli téměř jedinými vzdělanci ve své komunitě, ale postupně taky přišla doba, kdy některé vizitace projevovaly úžas nad stavem vzdělání kněží. Hlavně před tridentem (Tridentský koncil - 19. ekumenický koncil, který svolal papež Pavel III. roku 1545 – pozn. P. Ď.). A ve 20. století byla určitá forma vzdělání na universitách a také na řádových učilištích, kde nebyl tak velký tlak na klasicky universitní typy vzdělání. Němečtí biskupové hledali kratší variantu studia pro muže, kteří by mohli sloužit, aby to nebylo tak komplikované jako dneska. Je mnoho obětavých mužů, kteří by s velkou láskou sloužili místní komunitě.
U nás jsou dnes tři teologické fakulty: v Českých Budějovicích, v Olomouci a v Praze. Ty dávají možnost i laikům studovat vedle budoucích kněží. Shodou okolností jsem potkal řadu lidí, kteří se ani nevnímali jako členové církve, ale chtěli teologii studovat, protože to považovali za důležité.
Vraťme se do Kryr. Kolik je tady farníků? Je to málo nebo moc v porovnání se zbytkem republiky?
Přesný počet zatím neznám. Už jsme se tu ale viděli na čtyřech bohoslužbách, to chodí zhruba kolem patnácti lidí, dnes nás bylo kolem dvaceti. Podle statistik, které jsou k dispozici, většinou chodí půl procenta populace na bohoslužby. Takže v Kryrech jsme nad průměrem, který já jako farář vnímám v řadě obcí. Dalo by se říci, že na tom nejsme tak špatně. Já takové slovo ale nerad používám v souvislosti s jakoukoliv farností nebo obcí, spíš je to vždycky nějaké tajemství její historie a současnosti, kolik lidí v té dané komunitě chodí na bohoslužby. Velmi často tahle historie něco napoví, dnes je hodně lidí v migraci, najednou se přistěhuje věřící rodina a hned je to někde vidět.
Poslední otázka: co kryrský kostel?
To je samozřejmě výzva… dobrou zprávou může být to, že už dnes se rodí občanské sdružení. To by byla možnost, jak sdružovat lidi dobré vůle, kterým není lhostejný stav kryrského kostela. Budou-li mít lidé zájem, snad se najde cesta k jeho znovuotevření. Srdečně zvu ke spolupráci.
Jsem přesvědčen, že kostel patří k životu místní komunity. Někteří lidé v něm byli pokřtěni, oddáni nebo tam prožili něco důležitého, popř. rádi chodí na půlnoční nebo na hezký koncert. Občanské sdružení nemusí být jen na záchranu našeho kostela, ale může mít podobu „okrašlovacího spolku“, které byli v mnoha obcích dříve a snažili se nějak podporovat zkrášlování veřejného prostoru.
Děkuji za rozhovor.
Je něco, co byste chtěl touto cestou Kryrům, obyvatelům tohoto města vzkázat?