VELIKONOČNÍ ZAMYŠLENÍ

Quo vadis, země česká, domove můj…

Pamatuju události listopadu 1989 a vše, co následovalo. Socialistické Československo za bouřlivého cinkání klíčů a bezbřehé euforie miliónů obyčejných lidí stalo se doslova přes noc Československem kapitalistickým, přičemž optimistické prognózy hovořily o tom, jak se naše země do dvou let dostane na úroveň Rakouska a ty pesimistické o tom, že nám to potrvá roků sedm.

Mýlili se jak optimisté, tak pesimisté – my jsme totiž (bezmála po jediném čtvrtstoletí) předehnali Německo, které se začátkem devadesátých let minulého století jevilo jako meta nedosažitelná.

Hluboko v propadlišti dějin totiž skončily doby, kdy pohraniční oblasti naší země v houfech navštěvovali naši němečtí sousedé, aby u nás nakoupili levné a kvalitní potraviny. V mnoha městech a vsích poblíž hranic vyrostl bezpočet restaurací, které prosperovaly jen díky německé klientele, aby dnes zely prázdnotou.

Situace se za zmíněných (skoro) pětadvacet let obrátila: do Německa jezdíme levné potraviny nakupovat totiž my.

Podívejte se na to, jak si Roman Vaněk a Zdeněk Marcín (Peklo na talíři) pěkně nakoupili na Velikonoce. Kupovali totéž ve stejných obchodech (Lidl, Penny a Kaufland), jen jeden z nich v Ústí nad Labem a druhý ve 40 km vzdáleném německém městečku Pirna. 

ZDE

K tomu dodávám, že průměrný plat v České republice byl v roce 2012 24 626 Kč (v Ústeckém kraji ještě o zhruba čtyři tisícovky méně…), zatímco v Německu 91 600.

Vůbec je zajímavé, jak daleko jsme se v rámci Evropy za čtvrtstoletí kapitalistického rozkvětu dostali: v porovnání hrubých průměrných mezd obsazujeme „hrdé“ 18. místo ze sedmadvacítky EU. Za Španělskem nebo Řeckem, které jsou na hranici (nebo už dávno za hranicí…) bankrotu. Statečně před zeměmi, které nám nikdy v minulosti nesahali ani po kotníky.