Zájezd mykologického kroužku
V pořadí již 14. vlastivědný zájezd uspořádal v sobotu 14. 9. kryrský mykologický kroužek. Tento rok zamířil do nedaleké Chyše; počasí docela přálo - a i když se letos v rámci akce nehoubařilo, byť právě o tom by měla být (houby prostě v polovině září v bezprostředním okolí Lubence nerostly…), zájezd se vydařil.
Zaplněný autobus Václava Stropnického (bez jednoho se zájezdu účastnila čtyřicítka houbařů) vyrážel z Podbořan v ušlechtilých 8,30 hodin, ve Strojeticích u rybníka nabíral další účastníky o deset minut později; zde došlo k dramatickému zpoždění, neboť se pátralo po k akci přihlášené paní Zdeňky Müllerové, dobré to duši nejen strojetických, ale také mnoha kryrských akcí, která na zastávku autobusu nedorazila. Nereagovala na telefonáty – a nakonec ani na Pepíka Koláře, který obešel její chalupu a zoufale klepal na všechna okna, jež vedou do ulice. Nic… a tak se jelo do Kryr. Tady už před Sokolovnou netrpělivě přešlapovali další výletníci. Autobus se pak doplňoval ještě houbaři ze Stebna, Petrohradu a Lubence. Na místo určení, do Chyše, dojeli naši mykologové v souladu s připraveným itinerářem.
Jako první si houbaři prohlédli raně barokní římskokatolický chrám Povýšení svatého Kříže (nebo též Zvěstování Panny Marie) – pouze zvenčí, uvnitř je uzavřen.
Kostel je nepřehlédnutelný, tvoří dominantu Chyše a – žel - zrekonstruován je pouze z části. A to měl na kahánku: v roce 1970 byl totiž v tak dezolátním stavu, že ze strany církve a obce bylo zažádáno o schválení jeho demolice. Odpověď z památkového úřadu však byla jednoznačná: za žádnou cenu nesmělo dojít ke zbourání tak významné památky. Následně bylo doporučeno urychlené provedení oprav, a to zejména střechy. „Urychlená“ rekonstrukce krovu a střechy znamenala, že se uskutečnila až za dvacet let. Roku 1991. Až o dalších pět let později bylo nařízeno dokončení oprav a natření části fasády, dále také provedení opravy oken. Neopraveno zůstalo hlavní průčelí, na němž je umístěno několik soch, které vyžadují renovaci. Nicméně chybí finance – náklady na opravu každé jedné skulptury se totiž odhadují na nezanedbatelných čtvrt miliónu korun.
Zpět k zájezdu: k výpravě se připojuje i paní Müllerová, která přemluvila některého ze sousedů, aby ji do Chyše za výletníky odvezl. Tady také couvá autobus pana Stropnického nekonečné desítky metrů uzoučkou příjezdovou silnicí, protože se u kostela nedokáže otočit.
Zámek Chyše, který nejstarší historické zprávy zmiňují již v 2. polovině 12. století (tehdy na místě dnešního zámku stála tvrz, sídlo starobylého vladyckého rodu Odolenoviců) v roce 1766 získal hrabě Prokop Lažanský z Bukové. V majetku tohoto rodu zůstal pak až do roku 1945, kdy byl podle Benešových dekretů zestátněn. Po 2. světové válce přešel tedy zámek do vlastnictví státu; sídlilo v něm několik institucí, které se o něj ale příliš nestaraly, takže v roce 1967 musel být uzavřen a plánovaných oprav se do roku 1989 už nedočkal.
Začátkem roku 1996 zchátralý zámek koupil Ing. Vladimír Lažanský (na obrázku vlevo) s manželkou Marcelou a téhož roku zahájili jeho celkovou obnovu. Oprava této památky byla naštěstí zařazena do Programu záchrany architektonického dědictví ČR při Ministerstvu kultury ČR. Z fondu tohoto programu byly poskytovány také finanční dotace, bez nichž by zámek Chyše určitě nevypadal tak, jak dnes vypadá. První zámecká expozice byla pak otevřena 30. května 1999 a od té doby se rok co rok rozšiřuje.
Zhruba hodinovou prohlídku zámeckých interiérů absolvovali naši houbaři kolem poledního. Mimo prohlídkový okruh si pak mohli prohlédnout také zámecká sklepení a o třinácté hodině je čekal oběd v restauraci panského pivovaru, který je celého zámeckého areálu součástí. Byl vystavěn v letech 1839 – 1841, přičemž nově funguje od roku 2006, kdy tady byla po 74 letech obnovena výroba piva. Mimochodem moku to výtečného. V místní restauraci účastníci zájezdu také poobědvali – svorně místní pivovarský guláš s dvojitým knedlíkem, přičemž šlo o guláš velmi chutný, ať jakkoli pro restaurační zařízení v našich končinách zcela běžný – jen z toho „dvojitého knedlíku“, o kterém jsem si bláhově myslel, že půjde o nějaký nadstandard (kupř. porce přílohy navíc…), se vyklubaly dva knedlíky houskové a dva bramborové, což bylo ve finále méně, než v každé restauraci normálně dostanete.
Kryrští houbaři si pak mohli prohlédnout i zázemí pivovaru, což – bez mučení se přiznávám – mne hrubě zklamalo. Vím, jak obrovský je plzeňský Prazdroj (jako fabrika…), smíchovský Staropramen také zabírá několik bloků této pražské čtvrti a Branický pivovar na druhé straně Vltavy není objekt zcela přehlédnutelný. Všichni v Kryrech víme, jak vypadá krušovická „varna piva“ a jak je rozlehlá, známe Žatecký pivovar nebo ten Rakovnický. Chyšská piva – myslím tím všechna jejich piva - jsou totiž vařena v jediné místnosti; v místnosti nikoli výrazně větší než náš obývák, do níž jsme hleděli přes skleněné dveře a ať jsem se platným potravinářským průkazem tloukl do stehen jakkoli, nebyl jsem dovnitř vpuštěn ani náhodou. O všech ostatních ani nemluvím. Mykologové se jen v jakémsi předsálí varny dověděli – tentokrát od samotného Ing. Vladimíra Lažanského – něco o historii zámeckého pivovaru, aby sám hrabě poté vnikl do oné přísně střežené místnosti a osobně natočil do sklenic pivo, které se degustovalo.
Odpoledne strávili houbaři v malebné vesničce Tis u Blatna. Konkrétně v restauraci „U kamenného stolu“. Tady už byl připraven Miroslav Kondelík z Lubence, který přijel mykologické odpoledne zpříjemnit pěknou písničkou. Skutečně houbařit pak z tohoto stanoviště vyrazili jen ti nejskalnější ze skalních a dlužno podotknout, že se ze svých kraťoučkých výletů po okolí nevraceli sice s plnými košíky, přesto s nějakými úlovky zpátky na „základnu“ dorazili.
Ostatní účastníci si příjemné odpoledne, kdy nebylo vedro, ale v jeho začátku ani zima, užívali na terase hostince každý po svém. Někdo písničkou či tanečkem – mimochodem pan Kondelík nabídl všem, aby si z jeho repertoáru vybrali skladbu, jíž během odpoledne či večera zahraje, čehož svorně všichni využili – někdo se veselil při láhvi vína, někdo u žejdlíku svijanského piva, všichni ale především v dobré náladě a družném potlachu.
A protože nebyly houby, tento rok se tak zcela samozřejmě nekonala ani jejich improvizovaná výstavka a neoceňovaly se tak ani ty nejlepší „úlovky“. Přesto drobné dárky, které této akci věnovalo Město Kryry, nezůstaly ležet ladem a své příjemce si našly. Připravena byla opět totiž celá řada soutěží a oceněni – a odměněni - byli ti z našich mykologů, kteří k věhlasu tohoto letitého kryrského kroužku přispěli.
S večerem se pak zábava přesunula do sálu hostince. Venku už zkrátka příliš útulno nebylo. Tady se ke kryrským mykologům s chutí přidali i místní, a tak se kolektivně hodovalo (k večeři si houbaři dali řízek s bramborem…), zpívalo a tancovalo. Například od maminky Heleny vím, že malá Anička něco podobného zažila prvně v životě - a moc se jí to líbilo.