ZAMYŠLENÍ (o našem školství, o plagiátech a o volbách)
Před časem jsem si přečetl v komentářích na Novinkách.cz článek Václava Kause ml. o hysterii kolem plagiátů diplomových prací některých členů nově vzniklé vlády. Skutečně jde ale o plagiáty? Nejde zase jen o jakýsi novodobý hon na čarodějnice? Jak je na tom naše vysoké školství? Až tak mizerně? A jak to všechno souvisí s volbami?
Už za pár dní staneme ve volebních místnostech, abychom si na příští čtyři roky vybrali nové zastupitele. A určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že nikdo nedáme svůj hlas někomu, kdo by se netěšil všeobecné oblibě a úctě, jehož morální kredit je diskutabilní, kdo prostě podvádí.
Vzhledem k tomu, co se v naší zemi v poslední době děje, vyvstává v souvislosti s tím, co jsem uvedl výše, problém. A to zcela zásadní: s čistým svědomím totiž nelze volit novodobé vysokoškoláky. Pokud tedy nepřijdou s certifikovaným glejtem, že svou závěrečnou práci neopsali, ale skutečně sami vytvořili.
Nemohu s čistým svědomím přece volit nikoho, u něhož hrozí nebezpečí, že skončí jako ministryně spravedlnosti Taťána Malá (ANO) nebo ministr práce a sociálních věcí Petr Krčál (ČSSD), přičemž ministr obrany Lubomír Metnar (ANO) měl hodně namále. Díky tomu, že jejich diplomové práce nebyly v pořádku.
„Plagiátorství je krádež svého druhu, krádež duševního vlastnictví jiné osoby,“ vyjádřil se k odstupujícím ministrům prezident republiky Miloš Zeman. Podle něj by takto zhřešivší lidé vstupující do veřejných funkcí měli mít dostatek sebereflexe, aby na ně vůbec neaspirovali. „Nehledě na to, že by si tím ušetřili mohutnou ostudu,“ dodal.
Co to vůbec je to plagiátorství?
Považuje se za ně úmyslné kopírování cizího textu a jeho vydávání za text vlastní, nedbalé nebo nepřesné citování použité literatury, opomenutí citace (byť neúmyslné) některého využitého zdroje.
Závěrečná práce na vysoké škole reprezentuje od 40 do 100 stran. Zhruba. „Udělat si hypotézu, sesbírat fakta a prameny. Analytické dovednosti, syntéza. Napsat smysluplný text. Závěr,“ vysvětluje k této problematice ve svém komentáři „O čem jste psali diplomku?“ Václav Klaus ml.
Problém vidí v našem vysokém školství, ve studijních oborech, ve studentech. Píše, že dříve (cituji:) „neexistovaly obskurní vysoké školy a ty stávající měly jistou úroveň. Na vysokou jde již skoro každý. Hyperinflace, žádná exkluzivita. 80 procent populace tak nemá mentální předpoklady vystudovat jakýkoli reálný vědní obor. Tak studují něco lehčího na podivných školách. Nebo na podivných katedrách starých kamenných škol. Množí se různé paobory, které nemají žádnou vědní podstatu. Učí to tam lidi, kteří by za normálních časů s bídou učili na střední.“
To je pravda. Za mých časů jste se na nějakou fakultu dostali jen po tvrdých zkouškách. Museli jste něco vědět, něco znát. Vysoké školy si pečlivě vybíraly. Dneska nic takového nepotřebujete, stačí mít na školné.
„Název diplomky u ex-ministra Krčála,“ píše dále Václav Klaus ml., „byl Dítě a volný čas. Co dodat. Takových šíleností jsou tisíce a desetitisíce. Co o tom chcete jako psát a neopisovat? Sledujeme rozvrat hodnot na univerzitách. Osmdesát procent prací bude takhle strašných aneb opsaných. Ti lidé na té škole vůbec neměli být. Ten obor vůbec nemá existovat, ani ta škola.“
Vysokou školu lze dnes vystudovat i různými „podivnými“ způsoby. Známe to z minulosti: proslulá byla jeden čas plzeňská práva. Nebo jsou mezi námi tací, kteří během několika málo let vystudují fakulty rovnou tři. Při práci! Jsou buď geniální (to by se ale v Kryrech neututlalo) nebo kvalita vzdělání z takových škol je nižší než to moje středoškolské z někdejšího gymplu. Tedy co takovým lidem dá taková škola kromě titulu u jména, o tom si netroufám byť jen spekulovat.
Vzpomenu-li na svá vysokoškolská studia na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy (v mém případě šlo ovšem o denní studium, takže mou prací nebylo nic jiného, než chodit do školy a učit se; neměl jsem manželku, děti, prostě mohl jsem se tomu plně věnovat), pak jenom povinná literatura, taková ta „mimočítanková“, reprezentovala 50 titulů za semestr. To je přečíst jednu knížku za tři, za čtyři dny. Jen přečíst, nenastudovat! Kdo je nečetl, neměl šanci získat zápočet, o složení zkoušky z češtiny pak vůbec nemluvím. K tomu hromada skript a publikací z dějin literatury – a ty už se studovat musely. A to byla jenom čeština! K tomu fonetika, logika, ruština, němčina, oblíbený byl marxismus-leninismus a já už nevím, jakých a kolik dalších předmětů jsme ještě měli. 4 až 5 zkoušek za semestr, tedy 8 až 10 za školní rok. Plus jedna nebo dvě státnice.
Dají se takhle vystudovat vysoké školy tři? Kdyby požadavky těchto vzdělávacích ústavů byly dnes podobné těm, jako byly tehdy vznášeny vůči nám, ani náhodou! Během prvních dvou ročníků (pedagogická fakulta se studovala 5 let) nás studium ukončila třetina. Prostě jsme na to neměli: dostatek píle, dostatek vůle nebo nadání.
A to podotýkám, že úspěšně ukončit toto pětileté studium, pak bych nezískal žádný titul. Propracovat se k němu by znamenalo další nadstavbové studium a rigorózní zkoušku.
Jak je tedy možné, že jsou mezi námi doslova „sběratelé akademických titulů“, myslím tím bleskoví sběratelé, kteří se honosí různými zkratkami před i za jménem, že se za minutu nezvládnou ani podepsat? Je jejich jedinečnost, jíž pak dávají hrdě na odiv, taková, že jim dává právo chovat se tak, jako by jim všichni ostatní sahali maximálně ke kotníkům?
Jednu z možností, jak se dá dnes také „studovat“ (resp. úspěšně „vystudovat“…) nabízí ve svém příspěvku na blogu iDnes paní Eliška Anna Kubíčková, která se věnuje marketingovému a sociologickému průzkumu a popularizační činnosti v oblasti vědy a techniky. V článku „Inflace diplomů“ hovoří o klesající úrovni našeho vysokého školství, kdy nám ubývají odborníci při stejném počtu vydaných diplomů.
Vedle problému s plagiáty hovoří také o jiném velkém nešvaru, který podle jejího názoru má velký vliv na klesající úroveň vzdělanosti. Dovolím si část příspěvku odcitovat:
„Je to výroba kvalifikačních prací na objednávku. Slovo výroba jsem použila záměrně, protože se o nic jiného nejedná. Na Internetu lze najít velké množství firem, které nabízejí zpracování podkladů pro bakalářské, diplomové, doktorské, ale i seminární práce. Dále je několik příkladů reklamy na tyto služby:
Atd. Když si takový odkaz rozkliknete, nehovoří se už o podkladech, ale rovnou o zhotovení prací:
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se skutečně očekává od zpracovatele dodání kompletní hotové práce připravené k obhajobě. Vím to proto, že občas dělám stylistické a jazykové korektury a překlady odborných a literárních textů a při hledání zakázek jsem přišla právě na uvedené odkazy. Případně jsem dostala nabídku na tuto práci. Spolupráce měla probíhat tak, že spolupracovníci, označovaní jako zpracovatelé, dodají doklady o svém vzdělání a ukázky publikovaných prací. Po podpisu smlouvy je jim umožněn přístup do zadávání prací, odkud si vyberou téma, které je jim blízké (obvykle se jedná o témata z ekonomiky, politologie, mezinárodních vztahů a dalších společenských věd, ale i například z designu). Toto téma si rezervují, a když nejsou další zájemci, nebo se jeví jako nejvhodnější zpracovatelé, je jim přiděleno. Mají pak za úkol téma zpracovat do určitého termínu a přesně podle zadání, což je prakticky zadání příslušné práce.
V podmínkách smlouvy jsou pasáže o mlčenlivosti a další podmínky, jako například výplata odměny až po úspěšné obhajobě nebo zákaz komunikovat přímo s klientem bez agentury.
Zkoušela jsem několikrát na takovou nabídku reagovat v domnění, že se aspoň v některých případech skutečně jedná o zpracování podkladů, což je obvykle rešerše, kterou si lze oficiálně objednat i v knihovně. Vždycky se však jednalo o kompletní vypracování celé kvalifikační práce, což je jasný podvod, takže jsem nikdy takovou práci nevzala.
Asi není nijak zjistitelné, kolik prací na objednávku bylo obhájeno, ale vzhledem k množství firem, které se tomuto byznysu věnují, jich budou řádově tisíce.
Osobně považuji skutečnost, že někdo předá zadání diplomové práce firmě, a dál se už o nic nestará, pouze převezme hotové dílo, za ještě horší podvod než opsání (zkopírování) několika stran, protože i na to je třeba vynaložit alespoň nějaké úsilí, minimálně vyhledání a prostudování zdrojů a sepsání textu. Obávám se, že na rozdíl od plagiátorství, na jehož odhalení již existují systémy, není účinná metoda, jak zjistit, zda si někdo nechal zpracovat kvalifikační práci na zakázku. Tím spíš, že je vytváří profesionálové, kteří si dají pozor na dodržení všech náležitostí, včetně citací.“
Asi tolik ke kvalitám našeho dnešního vysokého školství. Je to můj pohled, jsou to moje postřehy. Podpořené lidmi (já jsem je výše citoval…), které o problematice vědí výrazně víc, než o ní vím já. Vysoká škola (nebo mnoho vysokých škol) není dnes prostě tím, čím byly kdysi. Vystudovat se dá pomalu nebo rychle, jak jsme si napsali, také různými způsoby.
Neviním (ani nepodezírám…) vůbec nikoho! Na nikoho nejsem s to ukázat prstem. Máme mezi sebou ty, kteří vysokou školu dokázali vystudovat (já jsem to nedokázal) a já si jich všech hluboce vážím. Pokud se ke svým akademickým titulům dostali vlastní pílí, jistě mnohým odříkáním, prostě tím, že hodiny a hodiny seděli a studovali a studovali. Obávám se však, že jestliže bych prahnul po nějaké ušlechtilé zkratce před nebo za svým jménem, pak mít peníze a chuť, asi bych se k tomu dopracoval. Nemám ani jedno, ani druhé. Titul prostě nepotřebuju. Navíc se obávám, že kdybych něco podobného získal, asi bych ho ani neuváděl. Kdybych studoval, tak především proto, abych věděl něco víc, než vím teď, abych svou práci díky svému vzdělání zvládal lépe. Ne abych se někde prezentoval. Ale to bude o nátuře.
Přesto – čistě ze zvědavosti – a abych byl jako publicista prudce moderní (nakonec plagiáty našich ministrů objevili právě novináři…) mám chuť se na stránkách KRYRY info podívat na závěrečné vysokoškolské práce našich současných i příštích zastupitelů.
Dopředu bych chtěl případné „objekty svého průzkumu“ uklidnit, že já osobně v opisování nic tak zásadně dramatického nevidím. Nakonec se při své publikační činnosti k něčemu tak „strašně nízkému“ uchyluji poměrně často – nebyl-li internet, pátral jsem o informacích ve slovnících (a mám jich většinu knihovny…), dnes mi je nahrazuje právě síť. A chci-li nějakému svému příspěvku dodat patřičného lesku, pak neváhám a informace z tohoto zdroje použiju. Je fakt, že se pokouším zdroj uvádět, ne vždy se to ale podaří. Na druhou stranu je pravda, že nepíšu žádnou vědeckou práci (a tou by diplomová práce měla být), tedy mi nehrozí udělení jakéhokoli akademického titulu, o nějž bych snad svými články usiloval.
V naší redakci jsme našli sofistikovaný systém, který k odhalení plagiátů slouží a vyzkoušeli jsme ho:
Nejprve na posledním příspěvku na tomto serveru „V Kryrech se prý nešetří“. Text jsem psal skutečně sám a program to potvrdil.
Pak jsem na zkoušku vzal jiný článek – který byl kompilací částí příspěvků ze 4 různých serverů, které jsem následně upravil. Jak to dopadlo? Program takový plagiát nemilosrdně odhalil.
Zjevně to tedy funguje. Možná tak zahájím tímto malý a čistě regionální hon na čarodějnice a kladu si přitom otázku, zda se máme při této lustraci našich příštích zastupitelů na co těšit. Není to o tom, že prokáže-li se u někoho, že patrně opisoval, vyzýval bych ho nebo nutil k rezignaci. To je otázka jeho svědomí a jeho charakteru.