Jako pro dítě byl pro mě prosinec zvláštním, okouzlujícím měsícem. Těšil jsem se na něj jako student základní školy, protože byly prázdniny (a co si budeme nalhávat, prázdniny jsou pro školáky nejočekávanější a nejmilejší součástí školního roku – napříč generacemi), navíc venku, podotýkám, že uprostřed pražského sídliště – pravidelně a každoročně – ležel sníh, takže jsme chodili sáňkovat na nedaleký kopec a také mrzlo a my jsme na hřišti mezi domy měli led, tedy jsme chodili také bruslit. Prosinec byl rovněž dobou obdarovávání – na začátku měsíce k nám docházel Mikuláš s čertem a ti nám jako dětem vždycky přinesli nejenom sáček s mandarinkami, pomeranči a banány, tabulku čokolády, pytlík buráků, ale také nějakou novou hračku.

A pak samozřejmě Vánoce. Tradičně jsme s tátou několik dní před štědrým dnem vyráželi na nákup vánočního stromku a kapra. Ten u nás pak až do nejočekávanější chvíle roku plaval ve vaně. Zabit a naporcován byl jen pár hodin před večeří.

Vánoce se změnily. Sněhu je sporadicky, a to ať v Praze nebo v Kryrech, ve sklepě nemáme sáňky, ale pro vnoučata obludné plastové boby, které vytáhneme možná dvakrát za zimu. Na bruslích naši prapotomci patrně ještě nikdy nestáli. Vyjít v předvánočním čase byť i jen za běžnými nákupy je o nervy, protože se našinec zblblý reklamou v televizi žene za slevami, které žádnými slevami často ani nejsou. Obchody praskají ve švech, lidé jsou uštvaní a vystresovaní. Klid, pohoda a mír se jaksi vytrácí. Naši vnoučci se před časem nějak dostali k zapomenutému předvánočnímu letáku jakéhosi hypermarketu s hračkami, v němž bylo zboží za nějakého půl miliónu korun. „Tohle všechno počebuju,“ ukázal ten mladší vítězoslavně na barevný prospekt, v němž ho neuchvátila jen jediná hračka. „Jenom tohle ne,“ ukázal na cosi, co stálo „pouze“ tisícovku.

Naši rodinu tohle vánoční běsnění s úspěchem obchází. Nemít peníze (nebo nemít moc peněz…) je v době adventu evidentní výhodou. Nebolí nás hlava ani nohy, že nebudeme mít hory balíčků pod stromečkem nás netíží. Pro naše nejdražší tam vždycky něco je. Vždycky něco, co udělá radost, co potěší.

Jediné, co mě mrzí je, že vnoučkům nemohu dopřát živého kapra ve vaně. Tuhle jsem kupoval štědrovečerní rybu a u kádě mi ji bez ptaní, automaticky a než jsem se vzmohl na sebemenší odpor, zabili. Možná proto, že dnes se za to platí. Ale nakonec dobře, že tak. My totiž žádnou vanu nemáme, jen sprchový kout.

Šťastné a veselé!

„Letošní rok nám přinesl jeden den v roce navíc. Jak možná víte, přestupný rok zplnomocňuje nás, ženy, vzít koledu po čtyřech letech pěkně do svých rukou. Tak si nezapomeňte pořídit pořádnou pomlázku a své drahé polovičce věnujte láskyplnou odplatu ještě před pondělním budíčkem.“

Výzva nejmenované ženy

Ilustrační foto

Moje žena si plete velikonoční pomlázku. Co pomlázku - rákosku, karabáč! Riskovala život, když lezla nad kolešovský rybník na vrbu, aby si pořídila nikoli vrbové proutí, ale pruty – a plete, plete, plete… vyzývavě na mě přitom pošilhává a zmiňuje velikonoční pondělí.

Je prý přestupný rok…

V běžných rodinách je normální, že žena muže bije tři sta šedesát čtyři dní v roce. Ten jediný zbývající den (právě velikonoční pondělí) je určen mužům, aby tohle celoroční příkoří svým lepším protějškům oplatili.

Aby muži – tento jediný den v roce - nebyli jenom surovci, tradice praví, že velikonoční pomlázka symbolizuje omlazení. Proto muži používají mladé proutí s největším podílem „životní síly“ kterou jakoby předávají vyšlehané osobě. Také hospodyně si od koledníka půjčuje pomlázku, se kterou vyšupe i dobytek, aby i jemu předala část životadárné síly a ten pak byl zdráv a zároveň se věří, že pomlázka přináší do domu úrodu, blahobyt a štěstí. Ženy pak dávají jako odměnu za omlazení vajíčko, prastarý symbol nového života.  

V přestupném roce je to prý ale jinak – pomlázka patří údajně něžnému pohlaví.

Ta moje svou pomlázku plete, plete a plete – a významně se pochechtává.

V první chvíli mě napadlo požádat církev, aby zrušila velikonoční pondělí. Byl to jen nápad a okamžitě jsem ho pustil z hlavy. V našich končinách se církev nezbavuje ničeho, naopak chce (třeba v rámci restitucí…) čím dál víc. Tady by to evidentně neprošlo.

Možná by stačilo zrušit jen ty nešťastné přestupné roky – s tím by však zase nesouhlasili astronomové. Platný gregoriánský kalendář s nimi totiž počítá. A nedá se prostě svítit, oproti svému předchůdci - kalendáři juliánskému - je vzhledem k astronomické skutečnosti délky roku výrazně přesnější: zatímco juliánský kalendář měl oproti tropickému roku odchylku 1 dne za 127 roků, pak ten gregoriánský stejnou vykazuje přibližně každých 3300 let.

Ach jo…

Opravdu ale chodí o velikonocích (v přestupném roce…) na dynování ženy? Existuje taková tradice, má tento krajový zvyk (protože jde skutečně jen o určité oblasti naší země) svoje opodstatnění? Pátral jsem na internetu – a zjevně ne sám. Dovolím si uvést svědectví jiného muže:

„Psal se rok 1988, a ač velmi mlád, již jsem věděl, co takové Velikonoce obnášejí. Od pátku jsem měl v garáži schovanou pomlázku (o víkendu už přeci vrbové proutí nikde neseženete...). Jaké bylo mé překvapení, když jsem byl ráno vzbuzen a seřezán sestřenicí. Něco nebylo v pořádku, tak jsem běžel k mamince, ale tam jsem se žádné útěchy nedočkal, pouze dalšího výprasku.

Po dvaceti letech, kdy píši tento článek, jsem se rozhodl pátrat v různých pramenech a najít příčinu toho, proč o přestupném roku drží pomlázku dámy a vracejí mužům výprask za tři předchozí roky. Co myslíte? Nevypátral. Tato tradice je veskrze ústní, předávaná mezi ženami po generace.“

Takže, dámy, připravte si zadnice… dostanete na ně i na přestupný rok! 

Potřebujete zkonsolidovat své půjčky či sehnat peníze na bydlení?

NEVÍTE SI RADY?

Máte záznam v registrech?

NEVADÍ!

Pomůžeme Vám! 

Profesionálně a

BEZ POPLATKŮ PŘEDEM!

Pište na e-mailovou adresu

774250965@seznam.cz

Jací vůbec jsme? My, Češi, potomci svého praotce, který kdysi stanul na Řípu a usadil se pak se svými soukmenovci v české kotlině. V zemi mlékem a strdím oplývající… jsme svárliví, závistiví, vypočítaví až vyčůraní, věčně nespokojení. Remcající… od slova k činům máme prý daleko.

„Lidi na lidi jsou jako saně
člověk na člověka jako kat
podívejte se na ně, musíte naříkat…“
 

Ježek, Voskovec, Werich: David a Goliáš (Těžká Barbora)

Já říkám, a mám z toho docela fajn pocit, že ne vždy. Jednoznačně se to ukázalo, alespoň většinově, při loňských červnových povodních, kdy jsme uměli postiženým pomoci nejenom svou účastí, ale i skutkem. Nebo penězi, kterých sami na rozdávání nemáme, přesto jsme pro své bližní dokázali nějakou tu korunu (mnohdy nikoli bezvýznamnou…) oželet.

Jako lidé se chováme i teď. V nedalekém Vroutku onemocněl Pavel Nivnický -  poměrně vzácnou nemocí: amyotrofickou laterální sklerózou (Lou Gehrigova choroba), která (čerpám ze serveru České televize) napadá asi dva lidi ze sta tisíc. Způsobuje rychlé ochabení svalů a postupnou paralýzu celého těla.

Pavel Nivnický, kterého nemoc postihla loni v květnu, tak má dnes problém například ovládat obyčejný mobilní telefon. Každý pohyb je pro nemocné náročný a vyčerpávající. Vyhlídku na zlepšení přitom nemají.

„Choroba je nevyléčitelná a vždy končí fatálně," charakterizoval Lou Gehrigovu nemoc přednosta neurologického oddělení chomutovské nemocnice Jiří Neumann. Existuje ale možnost, jak nemocným ulehčit a postup choroby zpomalit – léčba kmenovými buňkami. „Mohly by pozastavit a zmírnit průběh nemoci," připustil Jiří Neumann.

Na ni však v rozpočtech zdravotních pojišťoven není místo, a tak musí nemocný muž sám zaplatit 150 tisíc korun.

V tom mu ale pomáhá vroutecká radnice, která zřídila sbírku – v kanceláři obecního úřadu je zapečetěná pokladna, existuje také speciální účet, kam je možné přispět. Výzvu vroutecké radnice k finanční pomoci pro jednoho z jejích obyvatel najdete i na mnohých nástěnkách úřadů nedalekých obcí a měst. A nejen to: z doslechu vím, že jistou benefiční akci již uspořádala Zumba. Nebo sdružení RestArt Ivana Krumla a Petra Ulkeho, které v Kryrech pořádá 15. 2. 2014 již třetí Podnikatelský ples, přislíbilo část výtěžku z akce věnovat právě na léčbu Pavla Nivnického. K tomu 22. 2. 2014 uspořádá v KD Vroutek benefiční koncert, na něž všechny srdečně zve. I jeho výtěžek poputuje na Pavlův účet.

Svou skromnou měrou přispěje i moje domácnost. Moje lepší polovička chodila s Pavlem do školy. Jeho osud se jí tak samozřejmě velice dotkl. Rozhodli jsme se proto i my podpořit vrouteckou sbírku a věnovat na Pavlovu léčbu celý honorář, který nám bude vyplacen za zdokumentování oslav 725. výročí první písemné zmínky o obci Očihov, na kterou nás místní radnice pozvala. Díky pochopení starostky Očihova paní Jany Kronďákové – a já jí za to mnohokrát děkuju - bude honorář vyplacen dokonce dřív, než celá slavnost proběhne, abychom se do termínu, po který veřejná sbírka probíhá, vešli.

Jsem stoprocentně přesvědčen o tom, že Zumba, sdružení RestArt nebo já s Jitkou nejsme prvními přispívajícími – a vůbec ne těmi posledními!

Kdo můžeš, pomož také. Má to význam, má to smysl a něco takového dělá člověka člověkem.

„Nad lidskou blbostí se nedá zvítězit, ale nesmí se přestat proti ní bojovat.“

Jan Werich

„Blb nového typu“ je nejnovější knížkou JUDr. Dušana Krivského (pevně věřím tomu, že ji kryrská knihovna bude s to v nejbližší možné době svým čtenářům nabídnout) a určitě stojí za zmínku.

Mně osobně přišla poštou - i s věnováním (prosím tu hvjezdu severočeskej žurnalistiky berte s nadsázkou...) - a přiznám se bez mučení, že po přečtení jejích prvních stránek jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo urazit.

Přečetl jsem si ji a neurazil se - moc se mi líbila a jestli letošního roku vychází jako příloha Kryrské rozhledny Krivského knížka KED NA CHMEL, TAK DO KRYR, příští rok bych se přimlouval třeba za tuhle. Ona sice nemá konkrétně s Kryrami společného zhola nic, jen se týká každého z nás.

A jestli jsem přečetl nikoli jedinou nebo pouhé dvě z Krivského knih, pak tento jeho text je dle mého názoru nejkvalitnější a nejlepší!

Nejsem literární kritik, přesto se o nějaké stručné zhodnocení či spíš upoutávku pokusím:

O čem tato útlá publikace vypráví?

Tentokrát nejde o žádné vzpomínky ze sklizně chmele, nejde o líčení cest po dalekých zemích, tentokrát jde až o filozofické zamyšlení nad dobou, v níž žijeme, a technickými vymoženostmi, které nabízí. O jejich nadužívání. Je to knížka (jak sám Krivský píše v jejím úvodu) nejen o obavách z nadvlády elektroniky, ale především o strachu z lidské lenosti a pohodlnosti.

„Mým nepřítelem je lenost a počítače,“ svěřuje se Dušan Krivský a na výdobytcích elektroniky na stránkách své poslední knihy nenechává nit suchou. Jeho vyprávění, klasicky psané ve skaličtině, je – jak bych to řekl – je prostě milé. A i když je na stránkách „Blba nového typu“ doslova „přeblbováno“, nevyznívá ani trochu vulgárně.  

Přečtení této knihy vřele doporučuji. Mnozí z vás se stejně jako já na jejích stránkách občas poznají. Tím je cenná, pravdivá a já za ni Dušanovi děkuju.