Zemřel v pátek 15. dubna 2011 ráno na faře v Kryrech po dlouhé a těžké nemoci ve věku osmdesáti sedmi let.
V našem městě působil od roku 1977.
Na sklonku jeho života se mu dostalo vysokého církevního ocenění. Jako první a doposud jediný kryrský farář byl 26. prosince 2010 jmenován čestným kanovníkem Katedrální kapituly u svatého Štěpána v Litoměřicích.
Pohřební mši svatou bude sloužit ve středu 20. dubna 2011 ve 12,00 hodin v kostele sv. apoštolů Petra a Pavla v Podbořanech litoměřický biskup Mons. Jan Baxant. Po jejím skončení bude tělo zemřelého převezeno do Kryr a uloženo do hrobu na místním hřbitově.
Před rokem zveřejnila Kryrská rozhledna s Josefem Šimonem rozhovor. Pan farář v něm hovořil o svém životě – tímto si dovolujeme u příležitosti této smutné události jeho podstatnou část zopakovat:
TŘINÁCT OTÁZEK PRO JOSEFA ŠIMONA
Žije mezi námi. Svým tichým, nenápadným způsobem – přesto ke Kryrům patří jako k zámku patří klíč, jako k šněrovací botě tkanička nebo ku spánku noc. Jsou mezi námi tací, které oddával, je tím, kdo naposledy doprovázel naše nejbližší, kteří už mezi námi dnes nejsou. Je prostředníkem mezi námi a oním něčím, co stojí nad námi, Bohem - a přestože je takovým už neuvěřitelnou řádku let, víme o něm jen málo. Kdo je páter Josef Šimon? Kde se v Kryrech vzal, odkud přišel a jaký byl jeho život? Zvu Vás, to v době, kdy slavíme – ať už věřící či nevěřící – největší křesťanský svátek, Velikonoce, na kryrskou faru na krátkou návštěvu.
Jak Vám mám říkat? Jen pane faráři nebo jinak – poraďte mi…?
Docela obyčejně, všeobecně. V rámci církve jsem panem farářem, přičemž můj osobní titul je osobní arciděkan. Vás asi mate mé příjmení – ale jsem světským knězem a ti svá jména nemění jako například řádoví kněží, biskupové, arcibiskupové nebo třeba papež – takže ač byl Šimon jakkoli apoštolem, já jsem jeho jméno nepřevzal.
Jak dlouho v Kryrech působíte? A jste jenom kryrským farářem?
Jsem tady už dvaatřicet let. Pečuji o více farností, než je jenom ta kryrská. Dojíždím do Vroutku a měl jsem na starosti například i Vidhostice – to už dnes neplatí, protože barokní kostel Svatého Martina, kterému se v roce 2005 zřítila část věže, předala litoměřická diecéze obci Vroutek. Dále pečuji o Strojetice, Soběchleby a Velkou Černoc. Několik roků jsem jezdil i do Petrohradu, nicméně ten přešel do plzeňské diecéze.
Můžete prozradit, kolik je Vám let?
To mohu (smích). Je mi téměř osmdesát sedm…
Co Vás přimělo k tomu, abyste se stal služebníkem božím?
Jsem rodákem z Turnova. Tam jsem ministroval. Od svých deseti let až přes střední školu – a pak jsem vstoupil do semináře. To byla válka. V roce 1942 jsem alertoval, to už byly Litoměřice v Sudetech, takže se nás ujali pražští duchovní a v Praze po smrti pana kardinála Kašpara nás uhostili v Dolních Břežanech u Zbraslavi – tam byl letní zámek arcibiskupů pražských. Takže sem jsem přišel do prvního ročníku semináře a byl jsem tam v letech 1942, 1943, 1944 a 1945. Po osvobození jsme pak byli rok v Praze na fakultě, kde jsme si tak trochu dokázali vybojovat prostor v semináři v Dejvicích – objekt byl tehdy zabraný poštou – a odsud jsme docházeli do Cukrovarnického paláce, což je v Jindřišské ulici, jak je kostel svatého Jindřicha. Tam – teď nevím, jestli ve druhém nebo třetím poschodí – byla německá bohoslovecká fakulta, od níž jsme jí patřící místnosti a knihy přejali. Šlo ale pouze o jediný rok, protože po válce pan biskup Weber založil nebo spíš obnovil v Litoměřicích znovu seminář. To jsem měl za sebou pět roků studií a mohl jsem být vysvěcen.
To byl rok 1946 – počítám dobře?
Počítáte špatně, byl to rok 1947. Tehdy jsem měl svou primici, tedy první mši po vysvěcení. Proběhla v mém rodišti, v Turnově - v kostele Panny Marie. Pak jsem byl jmenován kaplanem v Boskově u Semil. Tam jsem byl ale jen na sezónu, dohromady to byly tři měsíce – od srpna do října. Od 1. listopadu jsem byl jmenován kaplanem ve Frýdlantu, kde jsem sloužil tři roky.
Padesátá léta. Kde jste byl pak?
V kriminále, kvůli pobuřování. Tehdy to bylo snadné. I do kostela chodili estébáci, myslím poslouchat, a já jsem v jednom kázání použil myšlenky Jindřicha Šimona Baara. Za to jsem byl státním soudem odsouzen k odnětí svobody na dva roky. Z těch jsem si odseděl šestnáct měsíců, pak jsem byl amnestován. Poté jsem působil ve Varnsdorfu, kde jsem měl na starosti duchovní sestřičky, jeptišky, které tady na severu Čech byly staženy do fabrik – do Elite nebo do Velvety a dalších. Takže tady jsem byl jejich zpovědníkem a sloužil jsem pro ně mše v kostele Svatého Karla.
Jste muž – byl jste na vojně?
Byl. Protože mě neměl v lásce církevní tajemník v Rumburku, byl jsem poslán splnit svou, jak to tehdy říkali, nejčestnější vlasteneckou povinnost - ještě rychle, než mi bylo třicet let. A sice k pétépákům (PTP – pomocný technický prapor – pozn. P. Ď.). Narukoval jsem do Mostu, kde jsem složil přísahu, ovšem beze zbraně – a poněvadž jsem tam byl sám kněz a mým vojenským nadřízeným to také nějak vadilo, byl jsem převelen do Svaté Dobrotivé, kde nás, kněžích, bylo shromážděno více – pracovali jsme ve Stříbře, kde jsme stavěli nová kasárna. To trvalo rok. Jenomže potom se jim zase zdálo, že jsme moc blízko hranic se západním Německem, tak nás všechny pétépáky převeleli na Slovensko do Martina a pak do Trenčína. Pracoval jsem znovu u zedníků, a sice u míchačky na maltu. Pak na Ministerstvu národní obrany rozhodli, že už jako faráři nebudeme „nespolehliví“ a ty délesloužící, kteří na vojně byli už třeba čtyřicet měsíců, tak ty konečně poslali domů. Já jsem patřil k těm, komu ke dvěma rokům základní služby přidali měsíc. To bylo místo cvičení, na které jsem už potom nemusel.
Kde jste působil po vojně?
Opět ve Varnsdorfu. To už ale jenom krátce krátce – leden, únor a březen. Potom jsem byl přemístěn do Jiříkova, to je za Rumburkem, úplně na hranicích, ve Šluknovském výběžku - Georgswalde německy. Tam jsem byl pak dvacet let. A znovu jsem se dostal do kriminálu.
Koho jste citoval tentokrát?
Bylo to tentokrát jinak a je to smutná věc, protože na mě žaloval jeden spolubratr. 11. února 1975 mi udělali domovní prohlídku a zase mi dali dva roky. Tehdy jsem byl dlouho ve vyšetřovací vazbě, protože se čekala amnestie, to jsem byl v Liberci a konečně po soudu jsem se dostal do Prahy na Pankrác a do Plzně na Bory. Tam jsem pracoval pro Škodovku, která měla v jedné hale výrobu, a dělal jsem různé pomocné práce, jako že jsem třeba ke strojům přivážel a odvážel odtud materiál. Pak mě také „tak trochu“ amnestovali, slevili mi měsíc, a to bylo zrovna na moje narozeniny 11. října. Diecéze mě potom poslala do Sloupu u Nového Boru, kde jsem čekal, až dostanu zpět tzv. „státní souhlas“, abych mohl působit zase jako farář. Tady v Kryrech byl jeden kněz, jmenoval se Stanislav Lacina, který byl na nervy – trochu… trochu dost… ten služby nechal. Takže mě Litoměřice poslaly sem a od té doby, tedy od roku 1977 působím tady.
Jaký je v Kryrech duchovní život? Jak to tu bylo a je s věřícími?
To je bída… (úsměv). Mám na faře kapličku – kostel, jak víte, je ve velmi špatném stavu – a mám tu připraveno šestnáct míst pro sedění. A věřící pomalu stárnou nebo je venku třeba špatné počasí, takže nás bývá také jen kolem deseti. Jezdí sem tři lidé ze Strojetic, z Petrohradu, dva chalupáři z Bílence a když budu počítat, tak tu vídám sedm zdejších obyvatel. Dříve to bylo trochu jinak, do kostela chodili lidé, kteří to ještě měli tak nějak v krvi. Trochu lepší to bylo v době sametové revoluce, to se k víře přiznalo více lidí, než za komunistů, ti věřícím moc nepřáli, ale nebylo to nic zásadního.
Chtěl byste něco říci závěrem?
Žiju v naději, že musí něco přijít shora, aby to lidi „kleplo“. Aby se začali více obracet k Bohu, protože svět, jak ho vidíme kolem sebe, spěje do záhuby, k neštěstí, aniž to s někým hýbe. Svatý Pavel také zprvu pronásledoval církev a pak z něj byl apoštol. A s lidstvem to může být podobné.
Děkuji za rozhovor.
Pavel Ďuran, 30. března 2010
Requiescat in pace!
(Odpočívej v pokoji!)
